Kdo si útočníka Jaroslava Roubíka naroubuje do sestavy, má vystaráno.
Dvojnásobný tisícovkař v 1. hokejové lize je mašinou na body i góly, ikonou ústeckého Slovanu a předtím hradeckých Královských lvů, milujícím taťkou a klidným rybářem. Ale zrovna tak mohl být slavným fotbalistou.
„I ve fotbale jsem dával hodně gólů,“ svěřil se čerstvý čtyřicátník, který nejprve překonal milník tisíc získaných bodů v 1. lize, pak došlo i na zápasy. K oběma tisícovkám mu nejvíc pomohlo sedmileté angažmá v Hradci Králové.
Těžko říct, zda jeho rekordy někdo někdy vůbec zdolá. „Když u kotle ústeckých fanoušků visí ta tisícovka, je to skvělé. Nebylo to takové, když tam bylo devět set zápasů, najednou je vidět ta porce. Přidala se nula a je to vážně úžasné.“
Říkáte, že je pro vás prestižnější tisícovka zápasů než tisícovka bodů. Proč?
Protože člověk musí být dvacet let platný pro mužstvo. Když jde o body, za jednu sezonu jich může udělat sto, za další jen třicet, pak zase hrát s dobrými hráči a získat jich třeba osmdesát; to je jak na houpačce. Ale aby vám vyšlo tolik zápasů, musíte být vyloženě dobrý dvacet sezon v kuse.
Jaký máte recept na sportovní dlouhověkost?
Vyhýbají se mi zranění. Stejně jako obráncům, kteří drží rekordy v extralize. V tomhle věku už je každá sezona znát. Kdo chce vydržet hrát tak dlouho, musí milovat hokej.
1 000 zápasů, 1 000 bodů. Je to pro vás už rutina?
Já říkám, že gól je vždy gól a gólů není nikdy dost. Proto každá oslava s kluky v pětce je úžasná. Pořád je motivace se radovat a střílet góly.
Vzpomínáte si na nějaký gól, který pro sebe považujete za nejlepší?
Pamatuji si gól nosem, když jsem začínal angažmá v Ústí. Ale jinak nejsem takový, že bych něco upřednostňoval. Mám rád hokej, radost s kluky. Každý gól je stejně radostný jako dalších deset.
Roubíkovy rekordní statistiky v 1. lizeBeroun 145 zápasů 36 gólů, 46 asistencí 82 bodů |
Nestalo se vám někdy, že byste se probudil a řekl si: Dneska se mi na zápas nechce?
Vůbec! Na zápasy se těším jak blázen. Vždycky. Ale na trénink se mi někdy nechtělo, třeba když člověka něco bolí a je nemocný.
Který zápas z té tisícovky je vaším euforickým Naganem?
Já moc euforii neprožívám. Radost mám, ale vyloženě euforii, to ne. Gól je práce všech pěti lidí, tak se musíme všichni radovat stejně. Nejde, aby jeden víc a čtyři míň.
Prožíváte to tedy spíš vnitřně?
Určitě. Teď, když vidím tu tisícovku, mám uvnitř sebe hřejivý pocit.
Říkal jste si někdy, kolik bodů byste udělal v extralize?
Nad tím nemá cenu spekulovat. Miluju hokej, hraju ho v 1. lize a jsem rád, že jsem něco dokázal.
Nemrzí vás, že jste nezanechal větší stopu v extralize?
Ne. Beru to, jak to je. Já jsem ty šance dostal, a nic jsem tam neudělal. Ne že bych si zavřel dveře, ale život běžel dál, a když mám hokej rád, hraju ho kdekoli.
Ale v životopise máte zapsán titul nejen se Spartou, nýbrž i s Pardubicemi. Počítáte si je?
Kdepak. Já si skoro nepočítám ani ten na Spartě. My jsme tam byli jako čtvrtá lajna, šli jsme na led za zápas šestkrát sedmkrát, a neudělali jsme nic. Radost si tam žádnou nepřipisuju, to můžou Jarda Hlinka nebo Žemlička. Lepší pocit než z titulu mám třeba z nedávné prvoligové výhry nad Kladnem, k ní to dotáhne naše první a druhá lajna, protože jsme na ledě nejvíc.
Ústecký Jaroslav Roubík přebírá dres k jubilejnímu utkání číslo 1000 v 1. lize.
Máte doma obě zlaté extraligové medaile?
Jen jednu ze Sparty. V Pardubicích jsem odehrál pouze dva zápasy před play-off jako výpomoc z Hradce Králové, pak se všichni uzdravili a už jsme tam nechodili. Kdybych šel na poslední finále, tak bych ji asi dostal, ale říkal jsem si, že za dvě utkání nemá cenu se tam cpát.
Tipnete si, na jaké cifře se zastaví vaše rekordy v 1. lize?
Rád bych odehrál ještě jednu sezonu, tak doufám, že to bude tak 1080 zápasů. Nebo 1100, kdyby se povedlo. A body mě nezajímají. Jsou nejisté. Příští rok můžeme hrát poslední místo a udělám jich pět, nebo můžeme být první a nasbírám jich padesát. Hokej je kolektivní hra.
Kdybyste byl bekem, chtěl byste bránit Jaroslava Roubíka?
Těžko říct. Řekl bych, že hodně podobně jako já hraje Honza Kloz z Kladna. Tedy podobně… on teď hraje určitě líp než já. Má přehled, super ruce, je silný. Dovedu si představit, že kdybych bránil jeho, moc šancí není. Vyjede s pukem z kouta a nahrává.
I legendární střelec Jan Čaloun obdivuje vaši střelbu. Koukáte prý jinam, ale přesto se trefíte, kam chcete. Jak to děláte?
Natáhnout a počkat si, co udělá brankář, pak to zkusit dát vedle něj. Při normálních rychlých střelách se dneska jen vybere místo a tam se vypálí. A já to ze svojí střely dokážu ještě změnit a vystřelit na druhou stranu. Není to žádná finta, obyčejný tahák, který se učí děti v základce. Ale dneska už tím nikdo nepálí, protože jsou mnohem rychlejší střely. Tahle není tak prudká, ale zase je nebezpečná, jde v poslední chvíli ještě změnit.
Když míříte do terčů v brance, jakou máte úspěšnost?
Teď už to tolik nepiluju, ale když jsem to v mládí hodně trénoval, dovedl jsem trefit hodně terčů za sebou. Přesnost jsem míval dobrou, teď už mi mizí.
Vedli vás k hokeji rodiče?
Ne, ne. Táta chtěl, abych hrál fotbal jako on, byl amatérský hráč. K hokeji mě přemluvil kamarád, co bydlel vedle ve vchodu. A bylo to dobře. Protože kolem čtrnáctého roku jsem chytil docela silné alergie, takže jako fotbalista bych toho na jaře moc nezvládnul. Díky hokeji můžu sportovat takhle dlouho.
Dával byste jako fotbalista tolik gólů co hokejista?
Až do patnácti jsem hrál souběžně fotbal i hokej, střílel jsem jich taky hodně. Fotbal miluju doteď, škoda, že jsem polámaný a nemůžu už moc chodit. Hraju ho strašně rád.
Jaroslav Roubík slaví s fanoušky Ústí nad Labem.
Proč hrajete s číslem 41?
Zbylo na mě v Hradci. Dali mi na výběr asi čtyři dresy. Celé mládí jsem na Spartě nosil čtrnáctku, tak jsem si z těch čtyř vybral 41 jako obrácenou čtrnáctku. A už mi zůstala.
Kroniky si vedete?
Vůbec. Dřív táta něco míval, když nějaké články vyšly. Jenže teď vycházejí jen v Ústeckém kraji a on je v Praze, kde se k nim nedostane.
Které z angažmá, jimiž jste prošel, považujete za srdeční?
Beroun, tam jsem byl mladý, nezkušený. To byla srdcovka mého začátku. Chomutov neberu, šlo jen o rok. Pak jsme byli strašně super parta v Hradci Králové, těch sedm sezon, co jsme hráli s malým Fořtíkem, bylo úžasných. A teď je to podobné v Ústí, takže bych to dal padesát na padesát.
Okolí vás popisuje jako skromného člověka. Jste takový?
Já jsem klidný, pohodový, skromný, přející ostatním. Mám radost, když spoluhráči dají gól.
V nadsázce: nejste až tak skromný, že jste někdy pochyboval nad výší své gáže?
Jó, já si třeba říkám, že dřeme úplně stejně jako Cristiano Ronaldo a on má o dost víc. My netrénujeme míň než v NHL, trávíme na ledě stejně času, je to stejná dřina, akorát že za to bereme asi o tři nuly míň.
Pomohl jste Slovanu zpátky na nohy, když jeho předchůdci Ústečtí lvi zkrachovali. Proč jste nešel za větší výplatou?
Mohl jsem jít jinam, ale mám rodinu, dvě děti, které strašně miluju. Chtěl jsem být blízko Prahy. Nabídky by asi byly úplně stejné jako od Ústí, ale tady to mám rád. Z Prahy dojíždím, bydlím kousek od prvního sjezdu z dálnice na Zdiby, na tréninku jsem za 45 minut.
Jak relaxujete?
S dětmi. Dělám jim taxikáře. Mají hodně kroužků, vychází to na čtyři dny v týdnu. Mám dvě holky, Ronje je devět a půl, Anika má šest let. Jezdíme na atletiku a tanec.
A jak se bavíte vy?
Strašně rád rybařím. V Ústí si jdeme sednout k Labi s Martinem Vágnerem. Jsem jen kaprový; když je ve vodě malý, chytím malého, když je v ní velký, tak taky chytím malého (smích). Ale jsem pouštěč. Ještě rád chodím na golf s kluky, s kterými jsem dřív hrával. Ale to není, že bychom golf milovali, spíš jde o procházku, pokec, příjemný relax.
