Poslední rozloučení se uskuteční v pátek v 11.00 v obřadní síni jihlavského krematoria.
„Byl to výborný hokejista,“ vzpomíná legendární obránce jihlavského týmu Jan Suchý. „Žádný silák, ani výškově na tom nebyl dobře, takže soubojům u hrazení se vyhýbal. Ale k mantinelům ani moc nemusel, na vše stačil rychlostí.“
Účastník tří mistrovství světa (1967, 1969 a 1970) a stříbrný medailista z olympijských her v Grenoblu 1968 patřil k nenápadným pracantům.
„Byl to kluk z vesnice, který si splnil sen: zahrát si za národní tým,“ líčí další z ikon Dukly Jiří Holík. „Velmi skromný kluk, hned jste na něm poznali, že není z města,“ zmiňuje, že se Hrbatý narodil ve Stražisku na Prostějovsku. „Nikdy nebyl ten městský floutek, spíš působil jako tichý hodný hoch. Žádný vůdčí typ.“
Všestranně nadaný kluk, který nezkazil žádnou legraci
Přesto byl Hrbatý v Dukle dlouholetým kapitánem. „Byl to bezvadný kluk do party. Hlavně nezkazil žádnou legraci,“ vzpomíná dlouholetý masér Dukly Pavel Křížek. „Jinak byl všestranně nadaný, rád zpíval, hrál dobře tenis, ale i ostatní sporty mu nebyly cizí.“
Do žádných excesů se nepouštěl. „Nějaké průšvihy samozřejmě byly, ale v takových věcech on nikdy nefiguroval. Byl to až moc velký poctivec,“ usmívá se Suchý.
Spoluhráče se spíše než plamennými proslovy snažil motivovat svými výkony na ledě. „Bouřlivák v žádném případě nebyl, nepamatuji si, že by se někdy rozčílil, že by při zápase nebo po něm vybouchl,“ marně vzpomíná Suchý. „To bylo to jediné, co mu chybělo.“
Uměl vybouchnout. Jako trenér po hráči hodil svazek klíčů
Více emocí Hrbatý ukázal až v době, kdy působil jako trenér. Nejprve u jihlavské mládeže, později i u extraligového áčka.
„Honza dovedl být impulzivní,“ vzpomíná František Vorlíček, kterému Hrbatý v letech 1995 až 1997 dělal asistenta. „Byl dlouho klidnej, ale když se mu něco nelíbilo, dokázal vybouchnout. Vzpomínám, že jednou po hráči hodil svazek asi deseti klíčů, které měl v kapse.“
Jihlava však v životě Hrbatého nehrála zásadní roli jen kvůli hokeji. „Můžu říct, že si tady našel i lásku svého života, Boženku,“ vzpomíná Holík. „Oženil se a prožil tady, troufnu si říct, pěkný život.“
H-útok Trojice jihlavských hokejistů Jan Hrbatý, Jaroslav Holík, Jiří Holík (zleva) sice jeden čas nastupovala společně v jednom útoku i v československé reprezentaci, třem technickým hráčům se však společně nedařilo dávat góly.
Nejstarší z rodiny Hrbatých založil hokejový klan, který je neodmyslitelně spojený s Duklou: s bruslemi a pukem v Jihlavě postupně hráli i jeho syn Jan (1964) a vnuci Jan (1985), Filip (1987) a Adam (1999).
„Byl to člověk, který pro hokej a pro Duklu Jihlava udělal strašně moc. Je škoda, že už není mezi námi,“ uvedl Vorlíček.
Zpráva o Hrbatého úmrtí spoluhráče zarmoutila. „Mluvil jsem s klukama, co s ním byli v lajně, a ti jsou z toho hodně špatní,“ přiznal Křížek.
„Nikdo jsme nečekali, že odejde další z nás, a k tomu takhle rychle,“ kroutí hlavou. „Zvlášť u Honzy jsem to vůbec nečekal, protože jsme měli ještě spoustu plánů. Třeba jsme se chtěli jet podívat do Kladna na otevření síně slávy,“ prozrazuje Křížek.
Právě společně s ním byl Hrbatý do Síně slávy českého hokeje uveden v prosinci 2015.
