Přijel jste z Ameriky také s tím, že byste si tu našel nějakého šikovného hokejistu a odvezl si ho s sebou za oceán?
Já nikoho nevyhledávám. Máme tady hráče, kteří už loni hráli v Americe. My už to neděláme z toho důvodu, že za 27 let, co jsem tam, jsem viděl už spoustu hráčů odcházet do juniorských soutěží. To mi někdo zavolal a řekl: Je tady super hráč, každého tady bortil, na toho se musíš přijet podívat. Kluk přijde, neumí anglicky, nerozumí trenérovi, ten zase nerozumí jemu, navíc nové prostředí. A stane se z něj poloviční hráč. Musí to být opravdu jen silní jedinci, aby se tam udrželi.
A jak se to tedy nyní praktikuje?
Udělali jsme takovou variantu, že začínáme brát osmáky, kteří zůstanou stále klubovými hráči. Takže klub nic neztratí, když se z kluka stane v osmnácti hvězda, tak klub bude vyplacený a kluci už mají lepší odrazový můstek.
Pelhřimov je kousek od Jihlavy, ke které máte hodně blízko...
Určitě. My jsme tam byli před rokem, kdy jsme hráli zápas. Měli jsme ten nejlepší tým, se kterým jsme vyhráli dvakrát soutěž. Jedenáct hráčů hrálo za nároďák.
Tak se vzpomínky hned vybavily? On i ten stadion je pořád stejný...
Je úplně stejný. I stejní lidé tam snad chodí. Já jsem přiletěl na otočku jen na čtyři dny. Přiletěl jsem jen na to, abych viděl kluky z roku 1985, kdy se vyhrálo mistrovství světa. Já jsem se tehdy bohužel zranil. Byl to zážitek.
Petr Klíma radí mladým hokejistům během svého kempu.
Mladí hokejisté na kempu Petra Klímy
Petr Klíma během svého hokejového kempu
Byla tahle doba pro vás tou nejhezčí i z toho pohledu, že vám bylo dvacet a člověk to v tom věku bere všechno trochu jinak?
Určitě ano. Když jsme v šestnácti začínali hrát tu ligu, potom ta vojna. Bylo to krásný. Jen škoda, že tenkrát nebyly otevřené hranice. Hlídali nás. Nemohl jsem se hnout, pořád za mnou někdo chodil a ptal se mě, co kupuji a kde jsem na to vzal peníze. Proto jsem také zůstal venku.
Byl to pak hodně velký skok?
Mládí nevybouřené. Hokej byl šok i proto, že jsem neuměl anglicky, nikomu jsem nerozuměl, i moje výkonnost klesla. První dvě sezony jsem to nebyl já. Sebedůvěra byla pryč, a když ji hokejista nemá, tak nemůže hrát.
Byla někdy i doba, že jste trochu zalitoval toho, že jste odešel?
Byla, určitě. Začátky jsou všude vždycky těžké. Tenkrát to už ale nešlo vzít zpátky. Už jsem to říkal několikrát. Kdybych třeba čtyři roky počkal, tak bych byl třeba někde jinde dneska. Jágr i ostatní, kteří přijeli s maminkou, tak na tom byli určitě líp než já. Já jsem rodinu neviděl čtyři roky.
Český mládežnický hokej nemá asi úplně nejlepší reputaci ve světě. Jak vy tento smutný fakt vnímáte?
Je to samozřejmě dlouhodobá práce. Musíme najít nějakou cestu. Stále říkám musíme. My to děláme v Americe jinak. V Čechách se třeba hrají zápasy, které skončí 15:0, tak to nemá význam. Navíc se točí čtyři pětky. Ale když je hráč mladý, tak musí být co nejvíc na ledě. My máme k dispozici jen patnáct, někdy i třináct hráčů, pořád se točí, pořád hrají. A to je ten rozdíl. A hlavně! Češi nemohou hrát hokej jako Švédové, nemohou hrát hokej ani jako Rusové. Čech musí hrát hokej jako Čech. My jsme chytří, vychcaní. Máme i silné hráče i rváče. Ale pořád musíme hrát český hokej. My se to od nikoho nemůžeme učit. My to umíme. Máme tady plno dobrých hráčů a i bývalých hráčů, kteří trénují. A to je můj názor. My musíme hrát jako Češi!
Už vznikla spolupráce Detroitu s některým českým klubem?
Začali jsme spolupracovat s Chomutovem, který každé tři měsíce pošle tři hráče do Ameriky. Budou se tam točit. Je to domluvené i se školou, aby nic neztratili. Budou tam mít českou učitelku, která je bude doučovat. Je to zatím na výborné cestě.
Opačným směrem to bude fungovat také?
Ne. Naši hráči tady nechtějí hrát. Nejprve to tak mělo být, ale my je nechceme dát do horšího. Oni by tu strádali. Což vaši kluci to budou mít lepší. Teprve to začíná, ale je to domluvené, že první kluci letí v srpnu.
Řekl jste, že by kluci z Ameriky strádali. Není to příliš kruté přirovnání?
Všichni dobře víme, jaký hokej tu je. Když by si měl rodič vybrat, tak by si určitě vybral Ameriku. Někdo může říkat, že mladé hráče nesmíme nikam pouštět, ale kluci od dvanácti výš musí ven a hledat něco, kde je to pro ně zatím lepší. Kluby je samozřejmě drží, aby se to tu zlepšilo, ale ti hráči tím strádají. Přece nemohou čekat, až se to tu zlepší. Je to jen můj názor. Příkladem je třeba Franta Musil, který vzal kluky do Kanady, protože věděl, že je to v ten moment pro ně to nejlepší.
Dá se nějak pojmenovat ta příčina toho, že český mládežnický hokej šel tak dolů?
Myslím, že všichni víme to, že za komunismu to bylo něco jiného. Stát platil všechno, co se týkalo hokeje. Hráči vyrůstali všichni stejně. Dneska přijedou rodiče hokejistů a na parkovišti jsou jen samé mercedesy, audi... A děti ze slabších rodin strádají. V tom je největší problém. Dneska nehrají všichni, ale jen ti, co na to mají. Sport je drahá věc a hokej obzvlášť.
Za vašeho mládí jste to měli asi o hodně jednodušší, že?
Za komunistů jsme měli hokejky zadarmo, autobusy zadarmo, cestování, hotely, všechno zkrátka platil stát. Ta úroveň byla úplně jiná. Trenéři nemuseli chodit do práce. Byli placení. Dneska ti trenéři mají tak málo, že po práci jdou ještě na brigádu. To je ten rozdíl mezi současnou dobou a dobou před osmdesátým devátým. To jsme byli prakticky na vrcholu. Reichl, Ručínský, Franta Musil, Petr Svoboda, já jsme vyrůstali v tom nejlepším. Prakticky z nás to, co jsme, udělal stát.
Nepřemýšlel jste třeba o tom, že byste se vrátil natrvalo do Čech?
Je to těžký. Rozhodnou to děti. Ale zatím jsem o tom nepřemýšlel.
Zmínil jste děti, učíte je česky?
Kluci se zlepšují, ale do loňského roku nemluvili. Dcera byla sama a neměla s kým mluvit anglicky, protože my jsme s manželkou mluvili česky. Kdežto kluci jsou dvojčata, spolu mluví pořád anglicky. Česky rozumí všechno, ale nemluví.
A kolik je dětem?
Kluci jsou dvojčata, je jim čtrnáct, jsou tu se mnou na kempu. A dceři devatenáct, ta je v Čechách taky. Je na Orlíku s partou. Ta sem přiletí vždycky na tři neděle, na měsíc za holkama, se kterýma chodila do školy, když jsem hrál v Litvínově.
Kluci se potatili?
No zatím hrají hokej.
Jste spokojený s jejich výkony?
Tak zatím je to baví a to je nejdůležitější.
Petr Klíma (vlevo) a Jiří Holeček.
Mladí hokejisté na kempu Petra Klímy.
Jste na ně hodně přísný, třeba i víc než na ostatní?
Ne, na všechny stejně. Teď jsme měli čtyři kluky z Česka u nás. Tak musím na každého křičet stejně a hlasitě. Anglicky nadávám sprostě, protože mi nerozumí. Moji sice jo, ale to je jedno.
Vy už dlouho pracujete s mládeží, takže tohle je přesně to, co vás naplňuje?
Myslím, že jo. Začal jsem to dělat už před deseti lety, kdy jsem měl pět týmů. Ti, se kterými jsem začínal, jsou dnes už starší a tam je ten čas potřebnější. Takže prakticky jsem tři týmy odboural -mladé kluky začátečníky. Teď se budu věnovat těm starším mezi čtrnácti a šestnácti lety.
Člověka tak asi hřeje, když je vidí, že výkonnostně rostou...
Přesně. Vidíte, jak jdou nahoru, ale někdy se stane i to, že odpadnou.
Teď trochu odbočím. Co vás nutí pomáhat českému hokeji? Dělal jste konzultanta Vladimíru Růžičkovi při olympiádě, teď se pouštíte do těchto projektů. Pořád ho berete za svůj?
Já jsem pořád Čech, i když jsem pryč dlouho. Pořád mi na něm záleží. Kamkoli vejdu, tak mě všichni neberou jako Američana, ale jako Čecha. Když naši někde prohrají nebo neudělají úspěch, tak mi to každý dá na talíř. Chci pomáhat, baví mě to.
Když se ohlédnete za tou dobou, co jste pryč, tak co vás napadne? Přece jen už je to čtvrtstoletí...
Léta běží. Já se cítím pořád stejně. To jsou jen roky. Všichni jsme stejní. Pro vás je to stejné. Podíváš se za sebe a je vidět, že jsi něco dokázal. Pro mě jsou děti největším smyslem života. Oni mě ráno prakticky zvedají z postele.
