„Hlavní je, že mě hokej baví. Máme dobrý mančaft, dobré trenéry. Když to baví všechny, podaří se i nějaké body. Jsem za to rád, ale ještě radši, když to pomáhá i týmu,“ tvrdí Pavlas, který ve 46 prvoligových zápasech nastřádal 32 bodů za šest gólů a 26 asistencí.
Díky osobnímu rekordu je třetím nejproduktivnějším obráncem soutěže.
Cítíte se teď líp než dřív?
Spíš starší. Všechno mě bolí!
Co za vašimi body vězí?
Mám dobré spoluhráče, na přesilovku šikovné kluky. Pak to jde snadněji, vyhovíme si a je to takové kreativní. Nemáme daný signál, ale řešíme to podle situace.
Litoměřice před sezonou podceňovali, vy do posledního kola bojujete o play off. Čím to?
Za ty roky jsem poznal, že 1. liga je strašně nevyzpytatelná. Nedá se to úplně odhadnout. Každý rok někdo vylítne. Tím, že my to máme dobře vedené a dobře vybrané hráče, držíme kontakt, kde jsme chtěli být. Ale je to náročné, hráči se mění, pak je to ubojovanější než v první půli sezony, není už taková lehkost.
Poslední dobou vám to skřípalo, tedy až na koncert 14:0 s Kadaní.
Vesměs všechny zápasy byly o šest bodů, mladé kluky to svazuje. Když přijde hodně lidí, o to víc.
Jak na ně jako kapitán působíte?
Snad dobře, zatím mi nikdo nenadával. (smích) Snažím se říct nějaké zkušenosti, co vidím já, doplníme se i s trenéry. Kolikrát řeknou to samé. Je to vyvážené, jsou tady i další starší kluci, kteří k tomu něco povědí. Nebyla zatím moc velká potřeba mladé strašně usměrňovat.
Necítíte se až otcovsky? Litoměřice v projektu Dukla ohrávají talenty pro dospělý hokej.
Je to čím dál těžší na hlavu. Ale je výzva vyrovnat se mladým a ukázat jim, že ještě nepatříme do starého železa. Hodně těžíme ze svých zkušeností a věcí, které oni pochytí třeba až časem. Mladí kluci jsou dneska opravdu rychlí.
A stíháte jejich vtípky v kabině?
Kdybych nestíhal, dají mi to sežrat. Stačí, že mi dávají sežrat věk, starých jako já je strašně málo. Nemůžu přiznat, že jejich vtipům nerozumím. Říkají mi Dědku, to je na běžném pořádku. Nevadí mi to, jsem rád. Navíc čím víc by se člověk urážel, tím víc by mu to dali pocítit.
V bodování obránců 1. ligy jste třetí. Co to s vámi dělá?
Nikdy jsem tak vysoko nebyl a tolik bodů nesbíral, jsem za to rád. Je to o tom, jaký chceme hrát hokej. Hodně na puku, hodně kombinačně, když to jde. A mám dobré spoluhráče, nabalilo se na to.
Co vám ještě pomáhá?
My starší máme od trenéra trošku volnost v útočném pásmu, můžeme si vyhovět a řešit to hokejově. Nesvazuje nás v něm úplně konkrétními pokyny, ale v obranném pásmu máme stejná pravidla jako ostatní, tam se rozdíly nedělají.
Opět si vás na výpomoc zapsal Litvínov. Je to odměna?
V tuhle chvíli to neřeším a soustředím se na Litoměřice. My nemáme tolik hráčů, abych jezdil hrát jinam, když máme důležité zápasy.
V extralize máte 220 startů, i tak vám ale zájem zalichotí, ne?
Před šesti roky jsem si říkal, že si už extraligu nezahraju. A vlastně ani 1. ligu. Měl jsem těžké zranění, operaci páteře. Pořádně se nevědělo, jak to zvládnu, ale vždycky jsem měl štěstí na super doktory. Dali mě dohromady, pak přišla extraliga, s Hradcem Králové Spengler Cup v Davosu, to jsou vrcholy za to, co člověk hokeji obětoval.
Obětoval jste i zdraví, dřív vás trefil snad každý puk. Teď si asi užíváte změnu v ofenzivní eso.
Kolikrát si říkám, že mě berou, abych rány a zranění schytal já a oni ať hrají. Když to bude fungovat, nevadí mi to. Ale samozřejmě člověka zahřeje, když se daří nejen týmu, ale když z toho vykoukne i on.
Končit na vrcholu se vám nechce?
Naopak, domluvili jsme se v Litoměřicích na další sezonu. Pokud budu cítit, že jsem platný pro tým a můžu mu pomoct, tak chci hrát. Jak to člověk jednou zapíchne, už bych kariéru těžko znovu oprášil.
