Parádně mu vyšlo letošní play-off, stále byl hvězdou české extraligy, ale ani to hokejového velikána Roberta Reichla nezviklalo v jeho rozhodnutí skončit. Odchází stále ještě na vrcholu. Jako osobnost, která patří do dějepisu českého hokeje. Ve 38 letech opouští led, ne však Litvínov. Hrdý patriot bude s Jiřím Kučerou trénovat extraligový tým.
"Jsou přede mnou nové výzvy, nové mosty," tvrdí výtečný centr, který s koncem kariéry následoval svého parťáka Jiřího Šlégra, dalšího olympijského šampiona.
Proč končíte?
Cítil jsem na sobě, že už nejsem rychlý, že už to není jako dřív.
Robert ReichelMá zlato z olympiády a tři tituly mistra světa, od roku 2008 je člen Síně slávy českého hokeje. Za reprezentaci hrál 156 zápasů a dal 45 gólů. V NHL vystřídal Calgary, Islanders, Phoenix a Toronto, v Německu působil ve Frankfurtu. V Česku byl odmalička věrný jedinému klubu: Litvínovu. V lize debutoval v šestnácti a v 535 zápasech připsal 518 bodů. |
Jak dlouho jste se rozhodoval?
Až po sezoně. Probral jsem to i s manželkou, ale rozhodnutí jsem udělal já sám. Došel jsem k názoru, že to takhle bude i lepší. Věk se nedá zastavit. Samozřejmě, někdo si řekne, že jsem mohl hrát dál. Ale já to vidím takhle.
No právě, stále jste byl hvězdou ligy, patřil do popředí bodování.
Ale já na tohle nikdy nehrál. Pro mě bylo vždy prvořadé, aby mužstvo šlapalo. Já měl jiné mety. Dříve jsem věděl, že dokážu porazit soupeře sám. Teď už to nedokážu. Takže ať je ta zodpovědnost na někom jiném (úsměv).
Byla v tom i psychická únava?
Ano. Několik hodin sedíte v autobuse, přijedete do Vítkovic, Třince a nemáte energii, přitom se musíte připravit na zápas. Pořád stejné úkony. Napít se vody, abyste nedostal křeče, jíst banány. Milion věcí. Když to děláte tolik let, hlava najednou řekne dost. Už to bylo psychicky složitější. Pak už jsem to nebyl já. Těžko jsem se motivoval.Na některých výkonech to bylo znát. Seděl jsem před zápasem a čekal, až se hodí puk. Pak to ze mě spadlo. Promě by bylo ideální přijet na zápas a jít hrát bez rozcvičení.
Hokej vás stále bavil?
Určitě! Play-off mě bavilo ohromně. A vyšlo mi výborně. Jenže jsme vypadli, takže to nemělo význam.
Nechtěl jste dokázat některým křiklounům v litvínovském hledišti, že stále umíte hrát?
Já nemám komu co dokazovat. Moje kariéra byla dobrá. Začínal jsem v šestnácti a nečekal jsem, že to dopadne takhle. Když někdo pokřikuje, tak lidi, kteří hokej v životě nehráli. Nevědí, co obnáší. Věřím, že jich moc nebylo. Dal jsem Litvínovu, co jsem v sobě měl.
Pohled: Do každého týmu jednoho Reichla!Občas se Robert Reichel mračil, jako by ho štval celý svět. Spoluhráčům sotva odsekl na pozdrav. Když se na jednom šampionátu bek Jaroslav Špaček na vteřinu zapovídal při tréninku, halou zahřmělo Reichlovo nevrlé: "Špááágr!" A pár nespisovných slov. Špaček sebou cukl a hned se vrátil ke svým povinnostem. Do šatny chodíval Reichel před zápasem první. Pečlivě si piloval a omotával své dřevěné hokejky a soustředil se. Když ostatní dost nebojovali, řval o pauze jako šílenec. "A to mě někdy vyčerpalo tak, že jsem pak skoro nemohl hrát," říká. Na druhou stranu se svého mužstva často zastal. Sám pivo skoro nepije, ale když si o ně hráči v národním týmu řekli, Reichel u vedení zařídil, aby se vzápětí v ledničce v kabině chladil balík plechovek. To on se kdysi se šéfem svazu Gutem hádal o prémie pro hokejisty, ale i pro maséry. Každý sportovní kolektiv potřebuje zarputilého tahouna, jenž nenechá partu v depresi, bohorovném klidu ani ve štychu. "Pokud bude třeba někoho vmančaftu usměrnit, klidně ho vezme hokejkou po zádech," prohlásil o něm před lety reprezentační manažer Zbyněk Kusý. Podobný hecíř vlažnému "nároďáku" třeba na poslední olympiádě chyběl. Ale Reichel se do něj jednou vrátí. Jako kouč. Už aby to bylo. Karel Knap, sportovní reportér MF DNES |
Přemlouval vás někdo?
Tohle si musíte rozhodnout sám, takže nikdo. Lidi, s kterými se bavím, v téhle roli nikdy nebyli.
V sezoně jste odehrál všechny zápasy. Zdraví vám tedy sloužilo?
Jsem vcelku fit. Nevynechal jsem ani jedno kolo, i když problémy byly a jsou. Už jsem se po zápasech cítil hůř než dříve. Ne že bych ráno vstal a nic mi nebylo. Musím poděkovat maséru Radku Mrázkovi a fyzioterapeutovi, který k nám chodil, že mě dali vždy do kupy.
Zviklal vás i konec Jiřího Šlégra?
To nemělo vliv. Vyslechl si mě, jinak jsme se o tom moc nebavili.
Pro Litvínov to je šok. Naráz končí dvě ikony, dva zlatí olympionici a vůdci mužstva.
Myslím, že to museli lidi čekat. Kdyby ne letos, tak bych skončil příští rok. Ale máme tady řadu hráčů, kterým věřím, že tým potáhnou. Tyhle dva odchody mužstvo nezlomí. Jirka už stejně vesměs nehrál a místo mě přijde někdo jiný, kdo mě v té roli nahradí.
Kdo by to tedy měl být?
Zkušení by měli převzít zodpovědnost. Viktor Hübl, Lukeš, gólmani. A kapitán? To jsme ještě neřešili.
Budete s týmem ještě pro jistotu trénovat? Třeba byste mohl naskočit jako žolík.
Budu dělat trenéra a ne sám trénovat (úsměv). Tedy běhat s hráči budu, nějaké tréninky se upraví tak, že s tím nebudu mít problém. Asi budou kluci koukat. Ale na led s nimi už v létě nepůjdu.
Co vás láká na trénování?
Je to výzva. Jako hráč jsem byl úspěšný, budu se snažit i jako trenér. Teď studuju licenci A.
Jste připravený na větší nervy?
Nechávám to osudu. Bude to něco nového, jiná role. Budu jen koukat a koučovat, neovlivním to z ledu.
Jaký budete trenér? Přísný?
To vám dneska neřeknu. Ale asi budu trošku jiný než hráč.
Máte trenérský vzor?
Měl bych jít svojí cestou a učit se od Jirky Kučery, který už trénuje pár let. Mám z čeho brát. Jedna půlka života skončila, věřím, že druhá bude stejně úspěšná. Nebo mě třeba za dva měsíce vyhodí...
Necháte si i funkci sportovního manažera Litvínova?
Ano. Chci mít vliv na to, aby tým nějak fungoval. A zatím fungoval.
Dovedete Litvínov k vysněnému titulu aspoň jako trenér?
To je daleko. Chci, aby to šlapalo. Je pravda, že mi v kariéře chybí dvě věci: Stanley Cup a titul s Litvínovem. Jinak nic. Vyhrál jsem toho hodně, prožil si hodně, vrchol byla olympiáda. Teď jsou přede mnou nové mosty, nové mety. A reprezentace? Nepředbíhám. Od pana Krále (předsedy hokejového svazu) už přišla konkrétní nabídka, jenže to je už pasé. Jsem trenér Litvínova, nejde to skloubit. Ale práci pro reprezentaci se nebráním.
Rodina si vás zase moc neužije. Bude to časově ještě náročnější?
No, víc doma asi nebudu. Bude to podobné jako dosud.
A co na váš konec říkal váš syn Kristian, kterému je 11 let a taky hraje hokej za Litvínov?
Že prý vždycky tvrdím, že skončím, a pak stejně hraju. Ale já mu říkal, že teď je to stoprocentní. Překvapený nebyl. Důležité je, že mě viděl hrát. Za to jsem rád.
