Průlom se mu povedl i v nynějším play-off s Hradcem Králové, který ve středu poprvé v klubové historii rozehraje semifinále. Se svým týmem ale myslí na víc.
Hradec postupem do semifinále dosáhl na historické maximum. Nebojíte se uspokojení?
Udělali jsme pouze první krok. Věřím, že postup nás dokáže nakopnout dál. Kluci teď zažili euforii a je důležité, aby ji chtěli zopakovat. Znám to už z dřívějška – sejde se měsíc, kdy pro vás neexistuje nic jiného než myšlenky na úspěch. Nevyndáte je z hlavy.
Byl jste překvapený, jak tým čtvrtfinále zvládl?
Nezačali jsme dobře, až druhý duel měl parametry play-off. Série se lámala ve čtvrtém utkání v Litvínově, který byl lepší, ale my vyhráli. Ani u nás to soupeř nezabalil. I přes náš skvělý začátek se dokázal do utkání vrátit. Nedal nám nic zadarmo.
Je pro vás výhoda, že už jste ligu jako kouč dvakrát vyhrál?
To nejde srovnávat. Každá sezona je jiná.
Při mistrovské cestě se Spartou v roce 2002 jste měl v týmu řadu hvězd. Bylo těžké je ukočírovat?
V kabině bylo silné sparťanské jádro. To byla výhoda. S Pavlem Hynkem jsme téměř nemuseli zasahovat. Osobnosti si dokázaly srovnat mladší hráče. Mužstvo vědělo, co chce. Zažil jsem i další mužstva s velkými lídry. Vždy záleží na charakteru. Pokud je to opravdový lídr, nikdy to není těžké, protože on sám chce vést tým k úspěchu. Je-li to primadona, máte problém.
V minulé sezoně jste přišel do Hradce před play-off jako konzultant. Jaká byla vaše role?
Prezentoval jsem jen svoje názory a bylo na trenérech, jestli je využijí, nebo ne. Víc jsem do toho nemluvil. Zápasy jsem sledoval z tribuny.
Nebral vás tehdejší trenér Kýhos jako konkurenci?
Chápu, že pro Vláďu to nebyla jednoduchá situace. Byl jsem z nabídky překvapený. Rozmýšlel jsem se. Nejsem konfliktní typ, věřil jsem, že spolu vyjdeme. On měl hlavní slovo, já jen nabízel svůj pohled.
Existovala možnost, že byste Hradec vedli v této sezoně spolu?
Ta tam asi příliš nebyla.
Jako hlavní trenér dáváte svým asistentům prostor, nebo jste dominantní typ?
Nechávám jim hodně prostoru. V Hradci jsou se mnou kolegové, kteří toho mají ještě hodně před sebou. Tomáš Martinec sice nikdy v roli hlavního kouče u áčka nebyl, ale čeká ho to. Pavel Hynek má víc zkušeností. Oba na sobě chtějí pracovat.
Zkraje trenérské kariéry jste odešel do Finska. Co vás k tomu vedlo?
Nehokejové okolnosti. V té době nám zemřel syn a byli jsme v situaci, že jsme bezpodmínečně potřebovali změnit prostředí. Když se naskytla taková možnost, neváhal jsem. I z hokejového hlediska mě to lákalo. Nakonec z toho bylo pět let a později jsem se tam ještě vrátil.
Evidentně vás ty časy hodně trenérsky posunuly.
Bezpochyby. Skákal jsem dobrovolně do vody, aniž bych uměl plavat. Měli tam se mnou trpělivost. Ohromně mě to obohatilo. Finská filozofie myšlení mi imponovala. Zajímavé bylo, že oni i přes svoji hrdost k národnímu týmu angažovali švédského trenéra a ten s nimi udělal první titul. Věděli, že bruslařsky jsou na tom skvěle, jen vždy odešli psychicky. On je dokázal připravit a vyhráli mistrovství světa ve Švédsku.
V Rusku jste trénoval Petrohrad. Jak na to vzpomínáte?
Obrovský velkoklub. Sázelo se na individuality, jako byl Maxim Sušinskij, Alexej Jašin, Jevgenij Nabokov a Sergej Zubov. Ten ale kvůli zdraví téměř nic neodehrál. Tým měl vysoký věkový průměr, na což jsme doplatili v play-off – chyběly síly.
Jaké to bylo trénovat třeba Jašina?
Zrovna s ním nebyl vůbec problém. Pozitivní a přístupný kluk.
Neměly ruské hvězdy problém, že je trénoval český kouč?
Sušinskij byl vynikající hráč, ale měl svoje dny. Byl tam Brylin, který vyhrál Stanley Cupy s New Jersey. Všechno jsme řešili interně. Oni občas měli jiné názory, ale nikdy nedocházelo ke konfliktům. Horší to bylo s brankářem Nabokovem. Ale s ním mělo problém víc lidí.
Nepomýšlel jste dřív na trénování české reprezentace?
Byli tu vždycky skvělí trenéři. Navíc v nejlepších trenérských letech jsem byl v cizině. Nikdy jsem se nepovažoval za top trenéra, který by se k tomu měl tlačit. Navíc trenéři jako Ivan Hlinka, Josef Augusta či Vladimír Růžička měli za sebou dlouhou hráčskou reprezentační kariéru. Teď už bych se na to necítil.
Věk ale u trenéra není taková překážka, nebo ano?
Podívejte se na Vladimíra Vůjtka. Ten podle mě tu šanci měl dostat daleko dřív. Nakonec přišla až na sklonku kariéry. To už není legrace. Vyzkoušel jsem si to před dvěma lety na mistrovství světa, když jsem Finům dělal konzultanta. Je to hodně intenzivní, trenéři téměř nespí. Analýza za analýzou. Příprava za přípravou. Je to jiné, než když trénujete ligový tým.
V Hradci máte několik cizinců. Pomáhá vám, že jste sám zahraničím prošel?
Hlavně jazykově to je velká výhoda. Když cizinci přijdou do nové země, nemají to jednoduché. Zkušenost z pražského Lva mě obohatila. Bylo tam snad šest národností, ale sešla se tam vynikající parta. Kvalita i charakter tam byly hodně vysoko.
V jakých jazycích trénujete?
V Petrohradu jsem používal hlavně angličtinu. Měl jsem snahu mluvit rusky, což ocenili. Později jsem sebral odvahu mluvit rusky i na tiskovce. Pak se mi stalo, že jsem začal rusky, a když jsem nevěděl, přešel jsem do angličtiny. Většina to brala. Ale pamatuji si, jak mě pak jeden novinář sundal – prý že sice ruštinu umím, ale nechci ji používat. Neviděl snahu a otočil to proti mně.
Nebyla vaše jazyková vybavenost důvodem, proč jste vystřídal v pražském Lvu Josefa Jandače a on šel místo vás do Sparty?
To si nemyslím. Ani jsem se moc nezajímal, proč k tomu došlo. Možná rozhodlo, že už jsem měl zkušenosti s ruským hokejem. Vzešlo to od vedení, a tak jsme to oba brali.
Jako trenér jste zažil i nepříjemnosti. Při angažmá v Chomutově vás odvolali uprostřed prvoligového play-off. Máte už dnes vysvětlení?
Nemám. To by musel vysvětlit někdo jiný. Během sezony chtěli odvolat mého asistenta, na to jsem nepřistoupil. Každopádně to pro mě bylo potvrzení, že vždycky se může stát něco, co opravdu nečekáte.
