Říz, agresivita, tvrdé souboje. To jsou atributy, které by měl v dresu Škody předvádět v příští sezoně.
Ale aby nedošlo k mýlce, nestojí před vámi jen přímočarý bitkař. Loni v druholigové Porubě nastřílel šestnáct gólů, dvakrát se trefil i při hostování ve Vítkovicích. Právě odtamtud zamířil na západ Čech.
Od mládí jste plnil na ledě roli jakéhosi zlého muže?
Věřím, že umím obojí. Pořádně přitvrdit, ale i střílet góly. Odmalička jsem se snažil být nepříjemný na obou stranách kluziště. Ne každý může být klasickým kanonýrem, v týmu potřebujete i jiné typy hráčů. Jsem šťastný a vlastně i pyšný na to, jakou roli mám zastávat. Je to prostě můj styl. Ale věřím, že k tomu přidám i nějaké branky.
Plzeň je k tomu správná volba?
Když tahle nabídka přišla, byl jsem za ni opravdu strašně rád. O klubu jsem neslyšel špatného slova. Naopak. Moc se těším také na to, že si zahraji před nejlepšími fanoušky v extralize.
Nejvyšší soutěž už jste poznal v minulé sezoně, kdy jste hostoval ve Vítkovicích.
Ale bylo to jen pár zápasů. Proto se v extralize cítím stále jako nováček. Přišel jsem do nového prostředí, tréninky jsou těžké, ale je potřeba to na ledě dostat do nohou a tvrdě makat. Zatím je tu všechno perfektní a moc se mi v Plzni líbí.
Jak jste prožil léto v Kanadě? Trénoval jste i se starším bratrem Willem, který působí v AHL?
Ano a bylo to super. Byl jsem doma, strávil hodně času s rodiči i s bratrem. Mám štěstí, že jsem z Ottawy, hlavního města Kanady. Máme tam výbornou tréninkovou skupinu, kde jsou i hráči z NHL, kteří se v ní v létě připravují individuálně. Pro mě bylo dobré, že jsem s nimi mohl kvalitně trénovat každý den.
Došlo i na badminton, velký rodinný koníček? Oba vaši rodiče se v tomhle sportu představili na olympijských hrách v Barceloně 1992, že?
Přesně tak. I já mám badminton strašně rád. A oba rodiče se mu stále věnují. Maminka je středoškolská učitelka a učí také badminton, táta hraje stále profesionálně ve velkém ottawském klubu. Myslím, že i já jsem v něm docela dobrý. Koneckonců, nemám ani jinou možnost, rodiče by mi neodpustili, kdybych ho hrál špatně. (smích)
Mimochodem, nejlepší český hráč a domácí šampion Jan Louda je Plzeňák, už se to k vám doneslo?
Opravdu?! Tak to je skvělé. Mohl bych si s ním potkat a zahrát? To bych vážně moc chtěl.
Myslím, že to můžeme zkusit domluvit.
Tak to by bylo úžasné.
Minulý týden jste si zkusil ještě úplně jiný sport, s týmem vyrazil na vodu, sjížděli jste Berounku. Byla to premiéra?
Ano. Já jsem kluk z města, na vodě jsem byl poprvé v životě. A strašně jsem si to užil. Je to ta nejlepší věc, kterou jsme pro utužení kolektivu mohli udělat. Poznali jsme se navzájem daleko víc, mám teď pocit, že jsem tady snad už deset let. Moc mi to pomohlo, abych zapadl do kolektivu ještě důkladněji.
Spánek pod stanem, večerní táboráky. Co ještě jste poznal?
Hodně jsme po večerech zpívali. A spali jsme tři v jednom stanu. Já, Ludwig (Blomstrand) a Aleksi (Rekonen). Stan jsme měli půjčený od Honzy Piskáčka, jinak bychom asi museli spát pod širákem. I tak to bylo srandovní, představte si nás napěchované v jednom stanu. Byl opravdu plný. (smích) Ale pořád lepší, než spát pod širým nebem.
Zpívali jste každý zvlášť, jak je to zvykem třeba u nováčků v NHL?
Ne ne, společně. České songy, které podle názvu vůbec neznám, ale snažil jsem se k ostatním přidat alespoň na refrén. Česká muzika se mi líbí, v rádiu už pár písní poznám a snažím se pochytit pár slovíček.
Ochutnal jste i plzeňské pivo?
Jasně, trochu ano. Chutnalo mi víc než minulou sezonu Ostravar ve Vítkovicích. Ale rozhodně se necítím jako nějaký pivní expert, abych poznal detailní odlišnosti.
