S kondičním trenérem Dominikem Kodrasem spolupracujete až od doby, kdy začal působit u národního týmu?
Ne, my se známe čtyři pět let. Když jsem byl v Liberci, přes kamaráda Petra Kváču jsem se dostal na Dominika. Byl jsem ke spolupráci nejdřív trochu skeptický, přeci jen je to dálka. Pak jsme se ale potkali v Praze a hned si padli do oka. Od té doby je nejen mým kondičním koučem, ale také velkým kamarádem.
Jezdíte do Budějovic v létě trénovat pravidelně?
Je to daleko, ale snažím se jezdit tak často, jak to jen jde. Přijedu většinou na týden, pak jsem čtrnáct dnů doma, kde jedu podle plánů. Dělám to takhle už tři roky. Dominik za mnou dříve cestoval i do Švédska, potkávali jsme se i v reprezentaci. Tam mě trochu mrzí, že na mě nemá tolik času, ale chápu, že se musí věnovat všem. Je fajn, že už se známe a stačí pak na sebe jen kouknout a víme, co má druhý na mysli.
Kdybych neměl rodinu, tak se do Budějovic na dva měsíce nastěhuji, jaká je tu atmosféra.
V Kodrasově Staca týmu trénuje řada sportovců. Zvládáte díky tomu lépe letní dřinu?
Určitě. Kdybych neměl rodinu, tak se do Budějovic na dva měsíce nastěhuji, jaká je tu atmosféra. Mám rád i místní trenéry, cítím se tam dobře. Ale s rodinou je dojíždění komplikovanější.
Na co se hlavně zaměřujete? Pro brankáře musí být příprava určitě jiná než pro hráče.
Je to specifické. Cvičíme hlavně pohyby do stran, skoky. Dříve jsem měl zafixované, že z dvouměsíční přípravy žiju celý rok. To jsme ale s Dominikem úplně změnili. Je to celoroční práce, jedeme nonstop. A to mi moc pomohlo. Denně si alespoň vyměníme pár zpráv, jak se cítím, jak to jde, co mě bolí.
Myslíte, že byste se v kariéře nedostal tak daleko bez této změny?
Jsem přesvědčený, že ne. I když to je těžké, protože nikdy nevíte, co se může stát. Ale naučil jsem se i jinak vnímat své tělo. Na prvním společném tréninku jsem absolvoval různé testy. Myslel jsem si, že jsem na tom fyzicky dobře. Ale po půlhodině říkám trenérům, že mi nemohou věřit, že profesionálně sportuji, protože jsem úkoly nezvládal. Oni se smáli, že je to normální. Díky Dominikovi mám najednou vedle sebe člověka, kterému důvěřuji. Pomohlo mi to psychicky, k tomu jsem rychlejší a silnější.
Chováte se jinak i mimo sport?
Úplně. Změnili jsme spánek, jídlo, pití, kávu, čaje, vitamíny. Všechno si vysvětlíme, já o tom přemýšlím a chci vědět proč. Kdybych mohl, tak si trenéry nastěhuji domů a žiju s nimi. A když to přeženu, tak bych s nimi řešil, jestli se mám napít teď, nebo až za chvíli.
Je taková komplexnost ve sportu nyní už nutná?
Myslím, že jo. Doba se mění a jde dopředu. Já jsem s tím začal celkem pozdě, ale jsem rád, že se tomu věnují už i mladí kluci v rozhodujícím věku, kdy se vyvíjí.
S jihem Čech vás lehce spojuje i rok 2020, kdy jste táborským brankářům v době covidu a uzávěry natáčel tréninková videa. Vzpomínáte na to?
Jo. Na Facebooku mě oslovili, aby mladí kluci získali novou motivaci. Bylo to krátké, ale příjemné.
Chytal jste někdy v Budějovicích?
To už je velká historie. Bylo to ještě v Mladé Boleslavi, kdy Budějovice hrály první ligu. S jihem mě spojuje kamarád Lukáš Sedlák. Pamatuji si, jak mi dával v mládeži vždy plno gólů. V posledních letech hrajeme všude spolu, což ho trochu mrzí, protože prý na mě umí.
Po konci v Rusku jste zamířil do Pardubic, které v uplynulé sezoně skončily ve čtvrtfinále s Budějovicemi. Sledoval jste sérii?
Ano, sledoval jsem celou českou ligu. Byla to krásná série, Motor měl taky skvělý tým s výborným Dominikem Hrachovinou v brance. V Budějovicích i v Pardubicích je vášeň k hokeji obrovská, fanoušci jím žijou. Na vzájemné zápasy se moc těším.
Dynamo skládá hodně silný tým a má velké ambice. Lákalo vás to?
Rozhodně. Pardubice se mnou dlouho komunikovaly a chápaly situaci v Rusku. Tým má velké ambice a já se na to těším, stejně jako na fanoušky. Atmosféra je tam vždy strhující. Chci pomoci týmu a dát mu šanci vyhrát v každém utkání.
V extralize jste získal dvě stříbra s Libercem. Toužíte rozšířit sbírku medailí o nejcennější kov?
Samozřejmě, proto jdu do velmi kvalitního mužstva. Ale vyhlašovat velké cíle v létě nemá smysl. Všechny týmy chtějí pohár, cesta k němu ale vede dlouhá a složitá.
Přeskočme k reprezentaci, se kterou jste byl na posledních dvou velkých akcích. Jak se vám teď sleduje světový šampionát u televize?
Jsem rád, že jsem se rozhodl, že nebudu bojovat o účast na mistrovství. Mám doma dvě malé děti. Narodila se nám holčička, kterou jsem skoro tři měsíce neviděl, stejně jako zbytek rodiny. Některé okamžiky jsou v životě neopakovatelné, proto jsem upřednostnil rodinu. Jsem s holkami doma a čas s nimi si užívám. Ale mistrovství samozřejmě sleduji.
Jak velkým zážitkem pro vás byla únorová olympiáda?
Je to maximum toho, co člověk ve sportu může zažít. Byl to velký zážitek, i když jsme neuhráli žádný výsledek a nezachytal jsem si. Ale to k tomu patří a budu na olympiádu navždy vzpomínat. Vyrůstal jsem na Naganu. Bylo mi šest let a tehdy se rozhodlo, že budu chytat.
Třeba to nemusela být vaše poslední olympiáda.
Hokejový život je hodně rychlý. Bude mi 33 let, gólmani sice dozrávají později, ale na druhou stranu je tlak od mladíků veliký. Často přemýšlím o tom, jaké jsem měl vlastně štěstí. Jsem zdravý, dělám to, co mě baví. A zažil jsem toho docela dost. Ne každý si to může říct a to je třeba si uvědomovat.
Podíval jste se i do NHL, byť jste odchytal jediný zápas. Dá se to srovnávat třeba s reprezentací?
To je těžké. Odmalička byla NHL můj sen. Kupoval jsem si časopisy Pro Hockey a všude si lepil plakáty gólmanů. Prožil jsem si dva roky na farmách, nakonec se postavil i do brány v NHL, což byl velký zážitek. Škoda, že to netrvalo déle, ale tehdy jsem na to ještě nebyl připravený. Se současnými zkušenostmi věřím, že bych tam vydržel déle. Ale každý má svoji cestu.
Proč myslíte, že český hokej má dlouhodobě kvalitní brankáře?
Gólmani v Česku byli vždycky skvělí. Pomohli k tomu určitě i Dominik Hašek, Tomáš Vokoun nebo Roman Čechmánek. Díky nim mají mladí skvělé vzory, k tomu tu jsou kvalitní trenéři. Navíc moje i dřívější generace trávily dětství tím, že jsme si hráli venku. Ať už to bylo s míčem, nebo pukem, vždy někdo musel být v bráně.
Olympiáda, mistrovství světa, zámoří, angažmá v Rusku či Švédsku, medaile z české extraligy. To už je slušný výčet. Co si slibujete od zbytku kariéry?
Ten výčet zní moc hezky a vážím si toho. Já hokej miluji. S manželkou si občas doma říkáme, co se mnou bude dělat, až jednou skončím. Chci chytat, dokud to půjde a bude to mít smysl. Rád bych něco vyhrál. S Boleslaví jsem zažil postup do extraligy, byl jsem na velkých akcích. Ale zvednout pohár nad hlavu, to je můj velký sen.
Víra a vášeň vás k triumfu mohou dovést.
S mými vrstevníky jsme si často říkali, že jsme měli mládí hrozně hezké. Opravdu jsme po škole hodili tašky do kouta a šli hrát ven. Fotbal, hokej, cokoliv. A tam se budovala má vášeň ke sportu. Pak jsem začal hltat NHL, každé ráno pročítal na teletextu výsledky, sledoval každé utkání, co bylo v televizi. Jsem vděčný rodičům za to, že mě takhle vychovali. Myslím, že sport formuje děti. A je jedno, jaký hrají. Naučí je fungovat v kolektivu, získat rutinu.
