Holík řídí nejúdernější útok extraligy. Má reprezentační formu. Vymýšlí neotřelé pasy, elegantně kličkuje, v ligovém bodování je druhý. A reportéři MF DNES šestadvacetiletého šikulu zvolili nejlepším hráčem měsíce.
Druhý nejmenší hráč celé ligy na ledě zastínil i Erata s Plekancem - machry s báječnými kariérami v NHL, které Kometa v prosinci vytasila. „Dodali nám klid, k takovým hráčům vzhlížím,“ říká Holík.
Být v kabině s mimořádnými personami znáte už z extraligových počátků ve Zlíně, ne?
Jasně, tam byli Čajánek, Leška, Balaštík. Díval jsem se na ně při každém tréninku. Stejně jako teď v Brně se od takových snažím učit. Na hráče jako Čajánek, Erat nebo Plekanec jsem se ještě koukal v televizi a najednou s nimi hraju.
Fandil jste jim i přímo na zimácích?
Jo, ve Zlíně jsem chodíval. Se strýcem jsem tam byl i v roce 2004, když se vyhrál titul. Po zápase všichni vtrhli na led, tak jsme šli taky. Vzpomínám si, že jsem se tam dostal k Petru Leškovi a chtěl jsem po něm, ať mi dá dres. Když jsme se po letech potkali v kabině, vyčítal jsem mu, že mi ho tenkrát nedal.
Jakou jste od mazáků dostával školu?
Bylo to v pohodě. Samozřejmě jsem s kustody tahal bedny, sbíral puky, což občas dělám i teď. Největší rozdíl byl, že jsem neseděl v kabině áčka, první sezonu jsem se převlékal sám v šatně juniorky. Do áčka jsem se bál jít pro dres, nevěděl jsem, kde co je. Trvalo to skoro celou sezonu (2010/11), než mi řekli, ať se tam přestěhuju natrvalo.
Bral jste to jako utvrzení, že z vás může být špičkový hokejista?
Dřív jsem měl víc zájmů, zkoušel jsem i fotbal. Hrával jsem střední zálohu, technicky to bylo v pohodě, ale moc se mi nechtělo běhat. Celkově nejsem na sport dřevo, ségra to má naopak. Ta je chytrá, já zase na učení nikdy moc nebyl. A jinak hokejově přišel přelom spíš někdy v dorostu, kdy spousta kluků končila.
Vás neodrazovali trenéři od hokeje? Přece jenom, výška 172 centimetrů není obvyklý hokejový parametr.
Právě v dorostu jsem to slyšel. Celou dobu jsem hrál s o rok staršími kluky, ale v deváté třídě jsem zůstal ve stejné kategorii. Nevěděl jsem proč a až později se dozvěděl, že nemám předpoklady a dostatečnou výšku. Byl jsem z toho špatný, ale celou dobu jsem byl malinký. Výška mě tehdy trochu zabrzdila, ale uhrál jsem si to a zvykl si.
Jak?
Přizpůsobil jsem tomu hru, pracoval jsem na věcech, ve kterých bych mohl vynikat. Mám štěstí, že mám docela dobré periferní vidění, což mi pomáhá připravit se na souboje. Kdybych neviděl, jak na mě někdo letí, mohli mě už několikrát odvážet do nemocnice. Už taťka mě vedl k tomu, že jsem technický typ a zdokonaluju to. Abych byl malý a nabušený, to nemělo cenu.
Hokej se vyvíjí, ubývá v něm hromotluků. Vyhovuje vám to?
Ano, zrychluje se. Nikdy mi ale nevadilo hrát proti o hlavu větším soupeřům. V juniorce byli beci neobratnější. Než se otočili, byl jsem pryč. I teď je pro obránce nejspíš těžší, aby mě trefil. Malého hráče se blbě trefuje, když jsem mrštnější.
Kde naopak může být vaše výška nevýhodou? Třeba při buly?
Když silový centr na buly udělal páku, nešlo se pod jeho hokejku dostat. Po úpravě pravidel se to teď nesmí, nemůžete blokovat soupeřovu hůl, nemůžete ji zvednout. Síla už nehraje takovou roli, je to spíš o šikovnosti a rychlosti. Ale řekl bych, že teď buly neumí hrát nikdo.
Proč?
Něco se řeklo, ale každý zápas to je jiné. Uděláte chybu, rozhodčí vás na to upozorní, ale další vhazování je technicky daleko hůř provedené, ale nechá se to být. Sám nevím, co je správně. S takovou se za chvilku může buly hrát jako ve florbale - položí puk na led a bude se čekat na písknutí.
Hrát extraligu byl váš sen?
Jasně, byl to můj cíl. Nikdy jsem nebyl takový, že bych snil o NHL. Když jsem hrál za mládežnické reprezentace, dal jsem si za cíl dostat se i do té seniorské. A když jsem začal hrát extraligu, chtěl jsem se dostat do zahraničí.
Do odkryté pardubické branky skóruje Petr Holík z Komety Brno.
Tahle přání vám zatím úplně nevychází. Předloňské krátké angažmá v KHL vám nevyšlo, smůlu zatím máte i v reprezentaci.
Blbě se mi vzpomíná na jaro 2017. V Českých Budějovicích byl poslední turnaj před mistrovstvím světa. Hrál jsem s Romanem Červenkou a Kubou Voráčkem a docela nám to šlo. Cítil jsem se strašně dobře a viděl jsem velikou šanci na závěrečnou nominaci, do které jsem se i dostal. Jenže pár minut před koncem zápasu s Rusy jsem šel blbě na mantinel. Už když jsem odcházel do kabiny, nemohl jsem se pořádně nadechnout. Tušil jsem, že nikam nepojedu. Trenéři ale byli shovívaví, dali mi týdenní volno, což hodně pomohlo. Zkoušel jsem to, v soubojích na tréninku jsem se nechal narážet na mantinel, ale byl by to risk. Nemohl jsem zabírat místo na soupisce, když jsem nemohl říct, že jsem stoprocentně fit.
Zatímco reprezentační trenér Jandač vám chtěl svěřit roli v elitní lajně, jeho nástupce Miloš Říha vám zatím pozvánku neposlal. Jak to snášíte?
Neřeším to. Nejsem nějaký naštvaný, každý trenér má svoje hráče, kterým v danou chvíli věří. On si je vybírá, on si za tím stojí. Jestli mě bude trenér chtít, vezme mě a budu za to rád.
A byl jste s někým z reprezentace aspoň v kontaktu?
Ne, vůbec. Vlastně ani nemám co říct, když nic neproběhlo.
