Bez nasazení, bez osobních soubojů, bez opravdického soupeření, bez rivality, bez toho všeho není hokej hokejem. Kdyby Mario Lemieux vzal puk a projel přes celé hřiště a obešel při tom všechny protihráče, řekl bych si Hmmm, hezké, ale copak to má nějakou cenu, když nikdo nebrání? Když soupeř uhýbá, aby náhodou někomu nezavadil o kousek výstroje?
Samozřejmě že česká obdoba All Star Game, tedy Utkání hvězd, má stejné neduhy a možná ještě horší. Copak si vážně vychutnáte krásnou kombinaci na jeden dotek, zakončenou gólem do prázdné branky, když nikdo nebrání a bruslí se tak napůl?
Když vidím a slyším, jak hokejisté pořád dokola opakují, že se hraje HLAVNĚ pro diváky, že jde o to ukázat nějaké parádičky, říkám si: Copak se extraliga nehraje pro diváky? Možná, že ne. Možná se hraje pro sponzory, pro funkcionáře, pro body a pro prachy.
Jak řekl Robert Reichel, kdyby se hrály exhibice naplno, určitě by to bylo zábavnější. Myslím si to také. Hokej bez nasazení je totiž jako tenis bez míčků nebo závody formule jedna, které by se jely místo na vítězství na krásu. Anebo jako "exhibiční" běh na 100 metrů, kde by nezáleželo na čase.
Proti mému názoru mluví fakt, že na exhibice chodí spousty fanoušků a miliony (v NHL) a statisíce (v Česku) se dívají na televizi. Tvrdím ovšem, že lidé by se na Dopitu, Reichla nebo Pateru dívali vždycky, i kdyby hráli třeba exhibiční volejbal. Protože je mají rádi a protože jsou zvědaví.
Přátelský zápas se také musí odehrát naplno. Ať se hrají naplno i exhibice, nikdo se přece zlobit nebude.
