„Lukáš se bohužel zranil, ale furt je kapitánem. Já jsem jen číslo dvě, kabina zvolila Lukáše, takže měl právo pohár převzít,“ usmál se Martin Adamský.
Jaké to je, získat po osmi letech s Třincem druhý titul?
Dvakrát jsem tady na naší domácí půdě, nedobytné, viděl, jak pohár přebírá soupeř, což mi bylo hodně líto... Neberu loni Brno, to bylo opravdu lepší než my, ale s Litvínovem (v roce 2015) jsme vyhrát měli. Satisfakce pro mě je, že jsme konečně na svém ledě ten pohár zvedli my.
Vzali jste si z těch předchozích finálových porážek nějaké poučení?
Když vezmeme Litvínov, bylo to o posledním zápase, bohužel jsme ho ztratili 0:2. Ale Brno bylo hokejovější, lepší, takže i druhé místo bylo krásné. Před finále s Libercem se mi líbila jedna věc - že ho každý favorizoval na mistra a my byli úplní lúzři. Ukázali jsme, že to tak není. Pětadvacet nás dřelo až do konce. A úspěšně.
Co finále s Libercem rozhodlo?
Ten pátý zápas, který jsme v Liberci urvali ve druhém prodloužení. Po něm jsem si byl jistý, že doma vyhrajeme.
Jaké byly oslavy?
Zase jsem nebyl nějakou dobu doma, takže manželka neměla radost, ale už věděla, co ji čeká. Ale byla už zvyklá, celé play off jsme pořád cestovali. Chytli jsme Plzeň, což je pořádná štreka, Liberec také. Akorát Vítkovice ve čtvrtfinále byly tady za humny, to bylo v pohodě. Titul se nevyhrává každý rok. Cesta k němu je neskutečně dlouhá. Potřebujete štěstí, spousta věcí si musí sednout. Vezměte si, kolik lidí, i legend, extraligu nikdy nevyhrálo. Mně se to podařilo dvakrát v kariéře... Ale doufám, že ještě budu pokračovat.
První titul jste získal v roce 2011. V čem je nynější tým jiný?
Není jiný. Je to... To je strašně těžké říct. Ale tehdejší celek byl zkušenější, byl starší. Uhráli jsme to na zkušenost. Nynější mužstvo máme o něco mladší než v mistrovské sezoně 2010 až 2011. A letos jsme titul urvali zarputilostí. Celé mužstvo fáralo až do konce.
A hráli jste i disciplinovaně, potlačili jste emoce, nepouštěli se do bitek. Je to tak?
Nic z toho nebylo potřeba. Plzeň se v semifinále porazila sama, Gulaš s Kovářem se porazili sami. Začali zbytečně po nás křičet. Říkal jsem: Kluci nevšímejte si toho, protože to nedělá mančaft, zbytečně vás to odvádí od hry, takže jsem ostatní nabádal, ať je nechají řvát. To samé Liberec. Ševc projel kolem naší střídačky a řval, Šmíd to samé... V tom jsme byli disciplinovaní. Chtěli jsme finále vyhrát hokejově, ne nějakým mluvením.
Důležitá byla i týmovost, že?
Vrátím se k Plzni, byli tam Kovář a Gulaš, dva hráči, ale nás to táhlo dvacet. Třeba Martin Růžička vyhrál bodování, ale nebylo to o něm. Góly dávali Kovařčíci, Ethan, Roťák, Činel (Werek, Roth, Cienciala)... V týmu si nesmíte závidět, že někdo má osm gólů a jiný nula. Každý má v mužstvu nějakou úlohu.
V průběhu sezony jste museli překonávat spoustu zranění. Stmelilo vás to?
Co si budeme vykládat, sezona má de facto osmdesát zápasů včetně přípravy, Ligy mistrů, play off. Jsem rád, že jsme si ta zranění vybrali v průběhu základní části a nepotkalo nás to v play off. Kdyby vypadli tři čtyři hráči základní sestavy, bylo by to hodně znát.
S trenérem Varaďou jste byli spoluhráči. Nyní vás coby kouč dvakrát za sebou dovedl do finále. Jaké to je, když vám nyní šéfuje?
Pod Vencou pracuji devět let, spolu jsme i hráli, Venca si každého hráče pozve, řekne mu, co od něj očekává, a my to plníme. Byl můj spoluhráč, teď je můj nadřízený, poslouchám ho a nemám s tím problém. Jsem člověk, který má pokoru. I když jsme ve staré hale seděli vedle sebe, vyhráli spolu první třinecký titul, tak to vše jde stranou. On je trenér, já hráč, takže se snažím plnit jeho rozkazy.
Kdy dostanete chuť na hokej?
Upřímně... Až za dlouho. Mám toho plné kecky. Je to tak, s věkem únava přibývá. Bylo hodně cestování, hráli jsme náročný hokej. Ta finálová série byla vyrovnaná. Opravdu rozhodl jeden jediný gól.
