Jak se hraje ve dvaačtyřiceti?
Určitě zodpovědněji než ve dvaceti. Přistupuješ k tomu zkrátka jinak. Ale nejen v hokeji, platí to obecně. Tehdy jsme říkali: "Dědku, co děláš?" Dneska zase: "Mladej, kam koukáš?". Ale tak už to chodí.
Řekl jste si vůbec někdy, že s hokejem praštíte? Že dohrajete sezonu a vykašlete se na to?
Možná mi to hlavou problesklo. Ne že bych nezvládal fyzicky, pořád stíhám. Rychlost nahradila zkušenost. Pochybnosti vyplynuly spíš z domnělého psychického opotřebení. Jenže já se rychle oklepu, jen tak se nedám.?
Vaši vrstevníci nosí už bříška a bývají spíš zamračení. Vy máte pořád úsměv roztažený od ucha k uchu a sportovní figuru. Jaký je recept?
V mančaftu jsou kluci, kteří ještě nebyli na světě, když já už hrál ligu. Je jim sotva dvacet. A v takovémhle kolektivu se přeci nemůžu připadat starej. Hubu od ucha k uchu budu mít asi taky pořád. Mladý nás holt držej nad vodou.
Jste skutečně takový flegmatik, jak se zdáte?
Celý život jsem se hokejem bavil, hrál pro diváky, pro svoje potěšení. Když mi to vycházelo, někdy jsem dokázal porazit soupeře sám nebo s Jirkou Šejbou. Byli jsme k neudržení. Nejsem náladový, někdy mi to však dokázali otrávit jak rozhodčí tak trenéři. Já chci i dneska hrát a bavit se, pokud pro tým stále něco znamenám. Až to nebude platit, přestanu. jestliže jsem ještě něčeho schopen a trenéři z toho dokážou vytěžit, osud mužstva se mě dotýká i po čtyřicítce.
Křičíte někdy na mladší spoluhráče?
Jestli jsem loni dvakrát zvýšil hlas, tak je to hodně. Ale já nehulákám, že mi někdo blbě přihrál. Moje hra také není dokonalá, taky by mi mohli nadávat. Křičím spíš ke kolektivu a vlastně tak seřvu i sebe. Výtky prostě směřují ke všem. Ale jak jsem řekl, nedělám to vůbec často.
Před letošní sezonou jste podepsal v Pardubicích novou smlouvu. Co Vás vedlo k tomu, zůstat stále u hokeje a stále v Pardubicích?
Chtěl by se mi splnit můj sen, zahrát si jednou se svým synem. To stále platí. Myslím si, že v něm trošku nějakého talentu je. A když budu na sobě makat, abych hrál ještě tak dva roky, tak si myslím, že tohoto cíle dosáhnu. Když bude mít vedení zájem a já budu moci pomoci mančaftu a pokud na to stále budu mít jak fyzicky tak psychicky, budu se snažit samozřejmě zůstat a nikam jinam nepůjdu. Jakmile ale ucítím, že mě tady drží jenom z nějaké piety a kvůli jménu, skončím ze dne na den.
