Zmíněná série, po které Lev jako první mimoruský tým postoupil do finále KHL, byla pro doněcký Donbass vůbec poslední. Klub následně musel soutěž opustit, arénu mu zapálili rabující výtržníci a začínalo se opět od nuly.
Také Varlamovova kariéra pohasla. Ve čtyřiatřiceti si dal od hokeje rok pauzu, poté odehrál závěrečnou sezonu v ukrajinské lize a se sportovním světem se rozloučil.
Netušil, že scény, které zažil v souvislosti s okupací Krymu, nebudou zdaleka tím nejhorším. V současnosti přesto patří mezi ty šťastnější obyvatele Kyjeva, pokud se to tak dá vůbec nazvat.
Reakce sportu na válku na Ukrajině |
Jednou za tři dny vyráží Varlamov do blízkého obchodu a doufá, že na poličkách ještě něco zbylo. Občas jde ven se psem, pokud to zrovna vymezené hodiny pro vycházky povolují. Každý den se těší z toho, že jeho čtvrť zatím ruští okupanti neostřelovali. Svůj příběh nyní vylíčil pro kanadskou sportovní stanici Sportsnet.
„Zatím mě do armády nepovolali. Ale pokud se tak stane, tak samozřejmě půjdu. Je to moje povinnost, tak to prostě je,“ říká nyní třiačtyřicetiletý bývalý hokejista.
Dětství prožil v Sovětském svazu poměrně příjemné. Rodiče pracovali ve vládních organizacích, o peníze tak Varlamovovi nouzi neměli. Jenže sen stát se velkým hokejistou se zdál jako utopie. Zatímco mladí Rusové nastupovali do vyhlášených akademií moskevských celků, na Ukrajině podobná možnost nebyla.
Sergej se tak vydal do zámoří. Jméno si udělal v Kanadě, díky tamní juniorce vzbudil zájem v NHL a podepsal smlouvu s Calgary. Přestože se nikdy hvězdou nestal, strávil v profesionálních severoamerických soutěžích osm sezon.
Sparťan Dvirnik z Kyjeva: Složit zbraně? Nikdy! My Rusáky porazíme |
Mezi ukrajinskými hokejisty úctyhodný výkon.
Zatímco tenista Sergej Stachovskij či boxerští bratři Kličkové už aktivně bojují, Varlamov zůstává optimistou a doufá, že sám na frontu nepůjde. „Věřím, že dojde na nějaký dialog. Jaderné zbraně Rusové neodpálí, vždyť co by pak ze světa ještě zbylo?“ táže se.
Manželku a tři děti vypravil na západ Ukrajiny k příbuzným, kde je riziko napadení přeci jen menší. Sám se rozhodl zůstat, přestože nemusel. Kvůli početnému potomstvu se na něj totiž vztahuje výjimka. „Dělám správnou věc. Dokonce i můj starší bratr se kvůli válce vrátil z Itálie domů,“ vykládá.
Nezvyklé ticho ve vlastním domě ho děsí. Těžce sleduje, jak vojáci postupně likvidují jeho milované rodné město. Opakující se dny využívá k tomu, aby přesvědčil ruské hokejisty, se kterými se během aktivních let seznámil, o nekalých úmyslech jejich prezidenta Vladimira Putina.
„Každý den se s nimi bavím přes počítač nebo po telefonu. Vyprávějí mi, co se jim snaží tamní vláda a média namluvit. A já jim tvrdím, že to není realita. Posílám jim videa, články. Zničené nemocnice, zabíjení civilistů, snaha o odříznutí Ukrajinců od vody a potravy,“ líčí Varlamov.
Moc jej těší, že mu ruští přátelé naslouchají a nesnaží se ho ve většině případů přesvědčit o vlastní pravdě. „Vážně chtějí vědět, co se skutečně děje,“ tvrdí.
Chápe, že pro ruské sportovce musí být těžké mluvit o situaci na Ukrajině s maximální otevřeností. A dokonce rozumí i postoji Alexandra Ovečkina, který odmítl válečný konflikt odsoudit a otázkám na Putinovo počínání se všemožně vyhýbá. „Vždyť mají v Rusku domovy, rodiny. Žádná odpověď není v takovou chvíli správná. Nemyslím, že by měli být trestáni,“ přemítá.
Zato pro počínání diktátora Putina nemá pochopení ani v nejmenším. Dobře ví, kdo je strůjcem masového bezdůvodného zabíjení za účelem nabytí moci.
„Tohle není válka Rusů, ale Putina. Lidé neumírají kvůli tomu, že Ovečkin hraje hokej, ale kvůli Putinovým rozkazům. Už v roce 2014 se choval stejně. Rozdělit nás a vládnout, to je jeho heslo,“ míní Varlamov.
