Získaných kontaktů si cení, někdy je jich však na něj příliš. "Stalo se mi, že jsem přišel do týmu, kluk mě tam zdravil a já si říkal, odkud ho znám. A pak jsem zjistil, že jsme spolu hráli," líčí brněnský rodák.
V létě zamířil z Vídně mezi znojemské Orly, u nichž by měl být tahounem. V neděli zařídil jejich úvodní gól v nové sezoně mezinárodní ligy EBEL, prohru však neodvrátil. "Máme mladý tým se šikovnými bruslaři, ale potřebovali bychom trošku přitvrdit," říká Blatný.
Je pro české hráče tvrdost v EBEL velký nezvyk?
Je to určitě rozdíl. Není to nějak zákeřné, ale prostě se víc dohrávají souboje a není to hokej jako v Česku, kde je to bezkontaktní sport.
Vám s bohatými zámořskými zkušenostmi ale podobná hra nedělá problém, že?
Tak určitě, jak říkají hokejisté. Já jsem dřív souboje vyhledával, ale dneska už se snažím hrát spíš hokej. Samozřejmě, že když někoho mám u mantinelu a můžu ho dohrát, tak ho dohraju. Stejně tak jsem připravený, že když odehraju puk, někdo může dohrát mě. Mně tahle hra vyhovuje, ale zároveň bere hrozně moc sil. A když je člověk v první pětce, měl by hlavně dávat góly a rozhodovat zápasy.
To je nyní váš případ. Sedí vám role střelce víc než bourače?
Myslím, že každý hokejista by chtěl dávat góly. Takže mě baví víc, když mám možnost chodit na přesilovky a rozhodovat zápasy.
Jak si vlastně užíváte, že po nějaké době opět hrajete v Česku?
Abych řekl pravdu, tak tím, že nastupujeme v rakouské lize, mi ani nepřijde, že hraju v Česku. Hokej tam a tady je nesrovnatelný.
Zdeněk BlatnýHokejový útočník se narodil 14. ledna 1981. Svou zahraniční pouť začal v sedmnácti, kdy z brněnské Komety zamířil do Severní Ameriky, kde hrál za Seattle, Kootenay, Chicago Wolves, Greenville, Providence a Springfield. NHL okusil za Atlantu a Boston. V Evropě prošel finským Lahti, švédským MODO, švýcarským Ambri, německým Hannoverem, slovenskými Košicemi a Trenčínem, rakouskými Grazem a Vídní a českými celky Libercem, Benátkami a Znojmem. |
Netěší vás, ani že působíte blízko domova a se spoluhráči můžete mluvit česky?
Jasně, jsem pětačtyřicet minut od domu, což je super. Snažím se hodně věnovat dceři, teď jsem ji akorát vyzvedl ze školky. Ale že mluvím se spoluhráči česky, to si ani neuvědomuju. Neměl jsem problém se domluvit všude po světě, a jestli mluvím anglicky nebo česky, je mi celkem jedno.
Hrál jste v Americe, Kanadě, Finsku, Švédsku, Švýcarsku, Německu, Slovensku a Rakousku. Kolik jste pochytil jazyků?
Bohužel jenom tu angličtinu. Teď jsem byl dva roky v Rakousku a docela mě mrzí, že jsem byl tak líný a nenaučil se trochu víc němčinu. Člověk nikdy neví, kdy se mu může hodit. Jenže tam je problém, že v týmech je hodně cizinců a často i kanadští trenéři, takže se mluví anglicky. A když jsem šel do restaurace nebo si něco zařizoval, tak jsem se všude v Rakousku taky anglicky domluvil. Pak je těžké se dokopat k učení němčiny.
V kariéře už jste prošel dvaceti týmy. Jak se vám to povedlo?
To by mě taky docela zajímalo. Asi vždycky někde potřebují nějaké puky nebo hokejky, tak mě za ně vymění... Abych pravdu řekl, tak nevím, čím to je. Všechno se vždycky vyvrbilo tak, že jsem všude zůstal jenom jeden rok, což mě celkem mrzí. Ale na druhou stranu musím říct, že jsem vystřídal dvacet týmů, ale z žádného mě předčasně nevyhodili. Buď jsem se nedomluvil na prodloužení smlouvy, nebo přišla zajímavější nabídka a šel jsem jinam.
Takže nelitujete, že jste někde nevydržel déle?
Tím, že jsem se tolik nacestoval, už mi to ani nepřijde. Na druhou stranu jsem rád, že jsem toho tolik prošel, protože mám v hokejovém světě spoustu přátel a známých, kteří už dnes třeba trénují nebo dělají manažery. To se člověku může hodit. Já bych chtěl dělat do hokeje i po kariéře a tyto známosti jsou k nezaplacení.
Vaše první cesta vedla před patnácti lety z Brna do Ameriky. Jak vzpomínáte na své zahraniční začátky?
Na to období, kdy jsem v sedmnácti odešel do Ameriky, vzpomínám hrozně rád. I když první rok byl hrozně těžký, protože jsem neuměl ani slovo anglicky a byl jsem v cizí rodině a cizím prostředí. Tehdy ještě nebyl žádný Skype, takže jsem volal domů třeba jen dvakrát za měsíc. Po večerech jsem brečel a chtěl jsem jet domů, ale zase to pro mě byla největší škola.
Spousta lidí z hokeje přitom odchody mladíků do zámoří odsuzuje...
Mně to po životní i hokejové stránce dalo suverénně nejvíc. Hrál jsem juniorskou soutěž, kde na zápasy chodí patnáct tisíc lidí a je to na podobně profesionální úrovni jako u nás extraliga. Kanadský přístup k hokeji dá člověku hrozně moc, aspoň takový mám názor. Samozřejmě to nemusí vyhovovat všem, je to hrozně individuální.
Dotáhl jste to až do NHL. Máte někde schovaný puk, se kterým jste dal první gól za Atlantu?
Mám ho u našich. Zrovna sedím ve svém bývalém pokojíčku a dívám se na zeď, kde mám dres a zlatou medaili z juniorského mistrovství světa (z roku 2001 - pozn. red.). Mám tu všechny drahocenné věci, jednou si je budu muset vzít a udělat si v garáži nějakou výstavku.
V NHL jste odehrál jen 25 zápasů. Nemrzí vás, že jich nebylo víc?
To mě mrzí moc. Že jsem byl mladý a blbý. Myslel jsem si, že nemusím dělat nic navíc a že všechno přijde samo. Kdybych se tomu tenkrát věnoval víc, tak neříkám, že bych hrál NHL do teď, ale určitě bych tam vydržel déle. Ale to jsou věci, které už člověk nevrátí.
