"Českých hokejistů si v Rusku váží. Nechtěl jsem pokazit jméno, které tam vybudovali hráči jako Vlasák, Patera nebo Jágr," říká jedenatřicetiletý hráč, který do Ruska odešel loni v listopadu na hostování z týmu libereckých Liberce.
Jak jste na tom s ruštinou?
Domluvím se v pohodě, zapadl jsem do party. Když jsem tam přišel, znal jsem pět slov, ale naučil jsem se sám z televize. Spoluhráči to dokážou ocenit, i když se mi občas ještě smějou.
Máte za sebou půl roku v Omsku. Naplnily se vaše předpoklady?
Bylo to perfektní. Omsk je přední klub a hodně lidí si myslelo, že se tam neprosadím. A já jsem hrál celou dobu ve druhé lajně, v což jsem ani nedoufal. Šel jsem tam na půl roku vydělat peníze pro rodinu a ze začátku jsem se dost bál, abych třeba neskončil na tribuně. Ale to se nestalo a všichni se ke mně chovali báječně.
Po zápase ke Švejkovi: na kachnu a pivo
Odvedl jste takové výkony, jaké jste chtěl?
Ve 40 zápasech jsem zaznamenal asi dvacet kanadských bodů, což není žádná sláva, ale ani tragédie. Neminul zápas, abych nejel sám na branku. Ale bylo to těžké - musel jsem se aklimatizovat, vyrovnat se s dlouhým létáním...
O spokojenosti klubu svědčí to, že vám Rusové nabídli další působení - a vy jste kývl.
Už po dvou měsících začali mluvit o novém kontraktu. Nabízeli mi dva roky, ale já radši půjdu postupně. Když člověk bude hrát špatně, stejně ho nemilosrdně vyhodí a nedají mu ani korunu.
Snad rubl, ne?
Pravda, peníze chodí na účet v rublech, ale hned se přepočítávají na dolary.
Zůstáváte hráčem Liberce?
Ano, mám tu smlouvu ještě na dva roky. Jsem rád, že mi vedení vyhovělo a umožnilo prodloužení pobytu v Rusku. Zachovali se ke mně strašně dobře. Vědí, že jsem v Liberci hrál celý život.
Omsk zůstal těsně pod vrcholem. Nebylo vedení klubu zklamané, že jste nezískali titul?
To vůbec ne. Už když jsme se dostali mezi první čtyři týmy, zavládla v Omsku spokojenost. Na mistrovský titul jsme neměli mužstvo. Už postup ze semifinále byl obrovský úspěch. Narazili jsme na bezkonkurenční Magnitogorsk a neměli jsme co ztratit - asi jako České Budějovice proti Liberci ve čtvrtfinále extraligy.
Jak by dopadlo srovnání ruského a českého hokeje?
To byste se měl zeptat spíš mých kamarádů, kteří za mnou přijeli na play-off. Já bych asi nebyl úplně objektivní.
Co tedy říkali?
Strašně se jim to líbilo. V Rusku se hraje rychlý a náročný hokej. Hodně se bruslí a hákování se moc nepíská, hra je plynulá.
A atmosféra na zápasech?
Parádní. V Omsku chodila plná hala, asi pět tisíc diváků. Je to milionové město a lidi tam znají jen hokej. Kam jsem přišel, rozdával jsem podpisy. Člověka potěší, že ho lidi poznávají.
O Rusku mluvíte nadšeně. Řada českých hráčů odtud naopak utíká...
Víte, já nikdy neměl problém s tréninkem ani s trenéry. Musím ale říct, že mi hodně pomohl dobrý rozjezd sezony v Liberci. Bez svých kolegů z první liberecké lajny Luba Vaice a Andreje Podkonického bych nedostal nabídku z reprezentace ani z Omsku.
Jak jste snášel tvrdý tréninkový dril, pro Rusy tak typický?
Něco vám řeknu: ty peníze jsem nedostal zadarmo, byla to opravdu dřina. Kolikrát jsem hrál ve dvou lajnách najednou. Bude mi 32 let, ale fyzicky jsem to zvládl perfektně. Každý den jsme dvoufázově trénovali. V olympijské přestávce jsme letěli do Spojených arabských emirátů. Říkali, že si jedeme odpočinout, ale omyl. Nakonec z toho byla normální letní příprava.
Když jste do Ruska odcházel, měl jste obavy z dlouhých leteckých přesunů. Už jste si zvykl?
Docela jo. Omsk má svoje letadlo a po cestě se mastí karty, ani nevíte, že jste ve vzduchu.
V Omsku jste měl českého spoluhráče Milana Krafta, který pak ale v týmu skončil. Mrzelo vás to?
Velice. Milan mi ze začátku strašně pomohl. Trenéři mu bohužel nedali šanci jako mně. Hrál ve druhé lajně, ale pak ho nechali trápit ve čtvrté... Škoda, že nás nedali dohromady, navzájem bychom si pomohli, Rusové jinak hrají dost na sebe.
V Liberci jste měl ve zvyku se spoluhráči někde posedět a utužit partu. Jak to chodí v Rusku?
Někam si sednout? To tam není vůbec zvykem. Nechodí se dokonce ani na kafe. V Liberci jsme s klukama zašli na dvě piva a to mi v Rusku chybělo. Tam skončí zápas a všichni se rozprchnou domů. Přiznám se, že jsem chodil potají do restaurace ke Švejkovi. Tam mají české pivo a výbornou kachýnku. V Rusku sice seženete Krušovice nebo Staropramen, ale vaří se to někde v Moskvě a ráno z toho pak hrozně bolí hlava...
Lepší by bylo míň mluvit a vrátit se na zem
Předpokládám, že jste výkony Liberce sledoval i po svém odchodu.
Mrzí mě, že to nakonec tak dopadlo. Nejdřív jsem se ruským spoluhráčům chlubil - koukněte, to je mančaft, vede extraligu! Jenže pak Liberec vypadl v prvním kole play-off a Rusové mi to omlátili o hlavu.
Čím to podle vás bylo?
Je to o psychice, o síle. Podívejte se na Spartu, jak teď válí. Hrálo v tom roli víc věcí - Milan Hnilička se zranil a základem každého mužstva je brankář, to je jasné.
A další důvody?
Možná by bylo lepší trochu míň mluvit a sundat tým dolů. Já nemám rád velké vynášení do nebes, když se mužstvu daří. Chce to spadnout na zem a vrátit se k tomu Liberci, co byl dřív. Člověk má mít nejvyšší cíle, ale musí se jít postupně. Liberci jsem nepřál, aby vypadl tak brzo, ale může to být i poučení do příští sezony.
Je po sezoně. Co teď budete dělat?
Do 10. července mám volno a do té doby budu jen odpočívat a užívat si dcery Nikolky a manželky Michaely. Ta za mnou v Rusku ani jednou nebyla, zařizovala v Liberci dostavbu našeho řadového domku.
A v létě si je vezmete s sebou?
Budou pendlovat mezi Omskem a Libercem. Nechci, aby byly v Rusku v těch hrozných mrazech. Zažil jsem tam minus 42 stupňů, a to člověk ani nemůže vyjít na ulici.
Z Ruska jste se vrátil o pár dní dřív, než jste zamýšlel. Proč?
Urychlil jsem příjezd kvůli tátovi, který dostal mozkovou příhodu. Stalo se mu to na začátku finále, takže ty zápasy pro mě pak byly hrozně psychicky těžké. Ale táta by mi neodpustil, kdybych finále neodehrál do konce. Bylo to jeho přání.
