"Je to už za mnou. Někdy to tak bývá. Za pana Venery mi řekli, že je tady plno, takže jsem musel zvolit jinou variantu," vzpomíná dvaadvacetiletý Jurík, který se tak paradoxně vrátil do města, kde se narodil, ale až do roku 2010 tam nikdy nežil. "Jsem rád, že si mě ve Skalici všimli a ujali se mě."
Když jste hrál proti Zlínu přípravný duel, vypadal jste hodně motivovaný. Ještě cítíte křivdu, že jste nedostal v mateřském klubu šanci?
Nerad se vracím k tomu, co se stalo. Bylo ale frustrující, že všichni kolem mě měli smlouvy a já pořád nic.
Očima otce"Je těžké hodnotit vlastní dítě. Juraj je rtuťovitý, rychlý, má tah na bránu. Zlepšit potřebuje koncovku a taktiku hry v obraně. Když odcházel ze Zlína, měl dostat šanci. Byla ale jiná doba, mladí tolik prostoru neměli. Teď by ji dostal, protože se změnila filozofie klubu. Jsem rád, že přesto vydržel u hokeje, že se pere, bojuje a má svůj cíl. Předpoklady pro českou extraligu má, záleží na něm, ale také na štěstí." Juraj Jurík starší, bývalý hráč Zlína, nyní asistent trenéra Vlacha |
Bylo pro vás jako syna slavného otce těžší se prosadit?
To nemělo vliv. Dřív se ve Zlíně tolik nezapracovávali mladí. Za pana Bokroše se vyhrál titul, ale bylo tady spoustu starších hráčů. Za poslední dva roky se to změnilo a teď je tady hodně mladý tým. Je super, jak v klubu pracují s mládeží.
Dokážete si představit návrat do Zlína?
Nic není nikdy uzavřené. Tohle ale není otázka pro mě, ale pro jiné lidi. Chci makat na sobě, abych měl pevné místo ve Skalici. Abych si mohl jednou zahrát českou extraligu, ať už ve Zlíně nebo někde jinde. Mým tajným snem je Skandinávie. Ale to je moc dopředu.
Jak vycházíte s otcem, který je teď asistentem trenéra ve Zlíně?
Vždycky jsme vycházeli dobře. Když to řeknu blbě, je to pořád můj osobní trenér. Teď mě sice naživo sledovat nemůže, ale občas se podíváme na DVD a pak to rozebereme. Je můj rádce, snažím se ho akceptovat v tom, co mi řekne. Moc nechválí, což je dobře.
Připomínají vám ho ve Skalici často?
Byl to střelec od pánaboha, a tak na něj vzpomínají. Pamatují si ho hodně. Tibor Višňovský a Martin Vyrúbalík s ním ještě hráli. Bavili jsme se, že je taťka hokejově vychovával a teď oni zase vychovávají mě. Vzpomínají na něj v dobrém. Na mladé nebyl nikdy pes. Vždycky se snažil poradit.
Vy máte v týmu jinou osobnost - Žigmunda Pálffyho. Jaký je?
Skalica rovná se Pálffy. Žigo je na nás mladé v pohodě. Je fascinující ho sledovat. Takový hráč se rodí jednou za pár desítek let. Když má puk, pokaždé něco vymyslí. I když měl letos čtyřicet, jeho vedení puku a klička rameny jsou stále úchvatné. Musíte se mu pořád nabízet, protože vytváří situace.
Je to váš vzor?
Teď ano. Když ho sledujete na tréninku, pořád na něm vidíte obrovskou chuť do hokeje.
