Evžen Musil: Budu hrát, dokud mě nezastřelí

  • 3
Pardubice - Fabien Barthez? Když si sundal čepici, vizáží ho připomínal. René Higuita? Několikrát se blýskl bravurními zákroky, ale i odvážnými kličkami a proměněnou penaltou. Nikoliv. V brance stál hokejista Evžen Musil, před lety největší miláček pověstné pardubické jižní tribuny. "Od malička jsem chytal," říká Musil. "Kdysi jako mladší žák jsem v pardubické Ramovce chytal za mladší a starší žáky a dorost v jednom roce, protože nebyli gólmani," dodává s úsměvem. A na podzim se ve fotbalové soutěži objeví znovu. Měl by chytat za Rosice nad Labem hrající I.B třídu. "Ani mě nemuseli přemlouvat. Fotbal mě baví," říká.

Na prvním místě však u něj byl a stále je hokej. Přestože mu bude v září už 45 let, stále aktivně hraje. V uplynulé sezoně společně se synem Pavla Richtera pomohl Lipsku k postupu z páté do čtvrté ligy. "Měl bych tam hrát i příští sezonu," říká Musil. V kombinaci s fotbalem ho tak čeká pořádný záběr na kondici. "Sice někdy pěkně funím, ale dá se to zvládnout. Fyzičku mám dobrou," říká. "Tvrdím, že v padesáti za mě nikdo tramvaj nedoběhne. Člověk se musí furt hýbat."

Kvalitní fyzický fond má navíc i v genech. Vždyť jeho otec v roce 1997 v 70 letech vyjel na extraligový led a hokej hraje dodneška. "Já budu hrát, dokud mě nezastřelí," usmívá se Musil. Hokejem se baví a především na ledě vždy dokázal bavit fanoušky. Jeho salta po vstřeleném gólu dodnes zůstaly v jejich vzpomínkách.

A také dva tituly, které v letech 1987 a 1989 pomáhal vybojovat. "Osmdesátá léta byla nejkrásnější. Zejména první vítězství v lize," tvrdí Musil. Okusil i dres národního týmu. Většinou však v B-mužstvu, za které odehrál více než padesát utkání.

Za reprezentační áčko nastoupil pouze jednou. V roce 1982 byl dodatečně povolán na moskevské Izvěstije a v zápase s domácí sbornou vstřelil gól legendárnímu Treťjakovi. "Mrzí mě, že zápasů nebylo víc," neskrývá. "Asi v tu dobu byli lepší hráči než já nebo jsem nebyl Pražák a nehrál za Spartu. A když už jsem za ni hrál, tak bylo pozdě."

Dres s velkým S na prsou oblékl v roce 1989. Po zisku druhého titulu s Pardubicemi chtěl odejít do německého Landshutu, ale zahraniční angažmá mu nevyšlo. Do mateřského klubu se však nevrátil. "Nechtěli mě tady," říká i po letech se smutkem v hlase.

Sáhla po něm Sparta a na konci sezony mohl slavit své třetí ligové zlato. "To bylo vůbec nejlepší. Chtěl jsem dokázat, že jsem do Pardubic patřil a že mě tady nechtěli neprávem," neskrývá svou tehdejší motivaci. Sparta nastartovala nejpestřejší část jeho kariéry. Zatímco do třiceti hrál pouze za Pardubice a Hradec Králové, pak střídal kluby.

Pomohl zachránit Landshut v nejvyšší soutěži, s finským Kärpätem Oulu mu postup do první ligy jen těsně unikl, povedlo se mu to až s Hradcem Králové a pražskou Slavií. Zahrál si i v Nizozemí, dvakrát se stal s českým výběrem mistrem světa mezi veterány a v posledních letech působil ve druhé lize a v nižších soutěžích v klubech v Praze a okolí.

"Jednou jsem byl nahoře, podruhé dole. Zrovna teď jsem trochu spadl na hubu, ale doufám, že s z toho rychlé zmátořím," říká Evžen Musil. V prosinci se vrátil do Pardubic. "Pořád mě to sem táhlo. Srdcem jsem Pardubák a moje nejkrásnější hokejové vzpomínky jsou spojeny s Pardubicemi."