SRPG (strategické RPG) se nám na GBA začínají celkem rozmáhat, po vcelku slušném žánrovém nakouknutí od Konami - ZOE: The Fist of Mars, se tu objevil zejména nepřehlédnutelný počin od Square Enix - Final Fantasy Tactics Advance, kterýžto zatím svou komplexností veškerou konkurenci s přehledem válcuje. Onimusha Tactics jakoby si byla tohoto faktu až příliš dobře vědoma a příznivcům žánru tak nabízí jenom takové ochucení, ostatně díky příběhovému finále ve hře se zdá, že nebude poslední.
Á propos, příběh. Tentokrát se překvapivě znovu setkáme s chasníkem, který je také díky svému původu a magickému artefaktu předurčen pro boj s démony. Tohle povolání se nám ve videohrách začíná jen tak mimochodem vcelku slušně rozmáhat, pro příklad nemusíme chodit nijak daleko - Dante z Devil May Cry. Vedle dvou posledních přeživších z Oni klanu (Oni je japonský ekvivalent pro démona) - našeho hrdiny a jeho sestry, se v Onimusha Tactics dočkáte ještě kupy unikátních charakterů z celého feudálního Japonska, co posléze spojí své síly s vaší družinou a hodlají tak zachránit svět před mocenskými ambicemi Pána démonů, jímž pochopitelně není nikdo jiný než známý warlord Oda Nobunaga. Story má přes některé zvláštní a poněkud uměle vyvolané situace své nesporné kouzlo a v závěru dojde i na pár překvapení. Celé je to pak podbarvené stylovým hudebním doprovodem, jenž však mohl být o poznání lepší. Přímou
konkurenci, kam lze zařadit i Tactics Ogre, se nepodařilo předstihnout ani v oblasti grafického zpracování, kde tvůrci nabízejí klasický izometrický náhled na poněkud chudé a interakce zbavené herní lokace, které se nota bene občas opakují; náladu vám nezvednou ani pěkné statické kreslené obrázky posunující příběh zase o kus dál. Tento se však povětšinou vyvíjí skrze textové rozhovory na bojištích, na která přicházíte dílem pozdě (jak vám s oblibou předhazují Nobunagovi pohůnci) a dílem jako další potrava pro nenasytné démony, kteří díky slabší inteligenci asi nejsou s to rozlišit, že jsou to Oni, co proti vám nemají příliš šancí obstát.
Onimusha Tactics je velice snadná hra. Před bojem vyberete z několika desítek postav vámi upřednostňovanou družinu poskládanou až z osmi hrdinů a pak se již jen na vlně euforie vezete vstříc dalšímu vítězství. Rozporuplná AI nepřátel, zjednodušená pravidla a v neposlední řadě skutečnost, že protivníci až na výjimky nedisponují nějakými zázračnými dispozicemi jasně stanovují, komu připadne Černý Petr. Ale vezměme to pěkně popořadě.
Onimusha Tactics nabízí standardní soubojové schéma. Po bojišti se přemisťujete v kolovém režimu, přičemž vaše parametry determinují, o kolik čtverečků tady můžete
postoupit, eventuálně kam a na koho můžete zaútočit. Boj vždy zahajuje vaše družina, až se všemi jejími členy provedete žádanou akci, přijde na řadu protivník a jeho grupa monster. Bohužel zde nehraje žádnou roli fakt, ze které strany je veden atak. Také dopředu nevidíte, jaké zranění dokážete vybranému soupeři způsobit a v neposlední řadě musím zmínit omezení stran vašeho inventáře. Vedle tří okének pro zbraně a výzbroj se dočkáte toliko dvou míst pro umístění nějakého důležitého předmětu pro jednorázové využití (jako je uzdravovačka), což však na druhou stranu vede k žádanému ztížení vaší situace, kterou dále lze umocnit nasazením menšího počtu bojovníků do akce, než je požadováno. Oproti Tactics Ogre má OT několik mnohem lépe zvládnutých mechanismů. Stejně jako FFTA nenabízí pochybný model automatických counter-attacků, poněkud znevažujících celkový strategický aspekt. A potom je vaše snažení logičtěji rozděleno na POHYB - a AKCI. Pohybem se tedy myslí přemístění postavy a akcí nějaká činnost, jako je atak, použití speciální dovednosti či předmětu. Pokud provedete nejprve vybranou akci, můžete se poté ještě posunout na bojišti jinam, pryč z centra dění, což Tactics Ogre po vzoru klasik tohoto žánru bohužel pořád ještě nenabízel. Co však nabízel byla bohatá paleta charakterů a možností jejich vylepšování, nemluvě o nápaditém bestiáři. V tomto ohledu Onimusha Tactics dosti ztrácí. Postav pro výběr je tady sice celkem dost, ale "joby" jsou pevně dané a vyjma speciálních schopností, které se hrdinové učí skrze zbraně, a
zvyšujících se atributů jako je inteligence či vitalita (s každým novým levelem) se ničeho dalšího de facto nedočkáte!
Působení na bojišti je devalvováno na prosté zabij všechna monstra a nenech umřít hlavního hrdinu. Velice občasná oživení, jako když musíte střet ukončit před limitem 12-ti kol, jinak zemře klíčová postava, to pochopitelně nemohou nijak spasit. Ona avizovaná herní jednoduchost je dobře patrná i z několika momentů. Vedle jinak chvályhodné možnosti uložení pozice během boje se v případě anihilace vaší družiny či smrti hlavní postavy dočkáte restartu s tím, že v předchozím střetu získané zkušenosti vám zůstávají. Zase vzhledem k nehorázné linearitě hry je tohle, vedle možnosti navštívení jediné bonusové lokace (s hodně sporným potenciálem) a ještě nezmíněné volbě stažení družiny v libovolný moment z boje a jeho absolvování nanovo asi jediný způsob, kterak si vylepšit atributy. Z boje vedle klasických zkušeností totiž získáváte jednak duše padlých démonů, druhak speciální kameny a do třetice všeho dobrého návody, jak z těchto "šutrů" vyrobit nějakou zbraň či předmět. Pakliže nemáte citovaný návod, neexistuje žádná invence, jež by vám dovolila z kamenů dát do kupy něco unikátního. Vše je dopředu nalajnované i v tomto směru - nejprve kuchařka a až podle ní (za předpokladu, že máte dostatečné množství ingrediencí) uvaříte určené propriety. Duše zase slouží pro
upgrade zbraní a zbroje, přičemž je na vás, zdali investujete do vylepšení stávajícího materiálu, nebo si počkáte na recept kupř. na o něco silnější meč. Samozřejmě, přes jasně vymezené mantinely je tenhle nápad celkem prima, ale stejně jako v případě jobů a malé kreativity stran monster se ani tady nedočkáte nějaké úžasně pestré nabídky, což jenom podtrhuje konečné resumé, komu že je Onimusha Tactics určena. Nováčkům v žánru SRPG, kteří si tady spoustu prvků příjemně užijí, protože je to vede za ručičku, pročež poté se tito mohou pustit do něčeho náročnějšího, jako je kupř. již několikrát připomenutý projekt Tactics Ogre.
Onimusha Tactics je nakonec vcelku solidní hra, byť je zbytečně přímočará a zjednodušená. Nabídka rozličných charakterů může motivovat pro opakované hraní s jinou družinou a nízká obtížnost se dá do jisté míry kompenzovat menším počtem zúčastněných postav na scéně na vaší straně. Je to každopádně hra, u níž se musí myslet a to se to vždy počítá!
| Onimusha Tactics | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
