Minulou sezonu v Brescii odchytal Castellazzi. Teď je pryč, takže jste se konečně dočkal místa jedničky?
No... Kdyby se v přípravě nezranil Sereni, kterého klub získal na hostování, zase bych seděl.
To víte tak jistě?
Vím. Brescia patří v italské lize mezi chudší, už v létě se mě chtěla zbavit. Rozvíjí totiž novou filozofii: sázku na mladé a levné. A mně bude pětatřicet. Nevyplatilo by se, kdybych seděl na lávce.
Ale zůstal jste. Proč?
Už jsem si deset dní hledal angažmá, aspoň na hostování. Kdyby se Sereni nezranil, jsem pryč. Jenže všechno kleklo, museli mě stáhnout z listiny volných hráčů a říct: Chytáš!
Chtěli vás v Anglii, kde jste dřív zářil. Třeba Luděk Mikloško, bývalý brankář reprezentace, vás přemlouval, ať jdete k němu do West Hamu. Možná si za měsíc v Brescii zase sednete k náhradníkům.
Vím. Ale třeba se chytím. Chytat italskou ligu, to je přece něco.
Jak to tedy bylo s tím West Hamem?
Férová nabídka. Mikloško mi říkal, že potřebují brankáře, ale nemůže zaručit, že budu dostávat přednost před Davidem Jamesem. Tak jsem s díky reagoval: Podívej, Luďo, rok zkusím ještě Brescii. Být dvojkou? Na to mám ještě čas. Chtěl bych odchytat ještě něco pořádného, než kariéru za pár let zapíchnu.
Ale Brescia, která se minulou sezonu do posledního kola strachovala, že sestoupí, má i finanční problémy. Byl to jeden z klubů, kvůli kterým se start italské ligy o dva týdny opozdil. Ani to vás nepřesvědčilo k odchodu?
Taková je Itálie, s propastnými rozdíly bohatá a chudá. Náš prezident byl šéfem skupiny chudých, která chtěla víc peněz od placených televizí. Je těžké něco budovat, když nejsou peníze. Je prostě obrovská krize.
A vašich peněz se dotkla?
Někdy mi klub zaplatí v termínu, někdy ne. To neminulo nikoho. Silné kluby Juventus, AC Milán nebo Inter byly nuceny přispět chudším. Samy by pak měly obrovské problémy třeba v Lize mistrů, kdyby se liga dál odkládala. Spočítaly si, že se milionů zřeknou teď, když z Ligy mistrů mohou mít víc.
Říkáte, že Brescia je chudá, ale hvězdný Roberto Baggio v mužstvu zůstává.
No právě, kvůli jeho luxusní smlouvě třeba klub tolik finančně krvácí.
Itálie je vůbec zvláštní. Když jste předloni přestoupil ze Sheffieldu, měl jste problémy si zvyknout. A teď se vám nechce pryč.
Na začátku jsem byl opravdu vyjevený. V Anglii bylo po deset let všechno nalajnované, hned vyřešené. Ale tady se pořád jen čeká a odkládá. Žijeme česko-italský život, dál od města, kde nejsou fanoušci. Třeba pro dceru jsme našli střední školu až ve Vicenze.
Ve Vicenze? To je snad sto kilometrů od Brescie.
Přesně tak. Nedovedu si představit, že bych denně jezdil dvakrát tam a zpátky po sto kilometrech. Naštěstí škola zřídila minibus, který Vendulu a pár jejích spolužáků denně vozí.
Takže jste si na Itálii už zvykl?
Pokouším se žít jejich mentalitou. Přece se jeden den nezastřelím, když mi v klubu řeknou, že už mě nechtějí, když druhý den přijdou s tím, že jsem jejich jednička. Říkají tomu casino: volnější život, jednou jsi nahoře, podruhé dole. Dnes tě oslavují, zítra po tobě plivou.
Teď jste nahoře. Čekáte, že se ozve i reprezentační trenér Karel Brückner?
Kdo ví. Nechávám život, ať pluje. Ale panu Brücknerovi můžu říct: Jsem zpátky v kolotoči. Je na něm, jestli mě pozve.
Už jednou vás chtěl nominovat. Na květnový přátelský zápas s Itálií, že?
A já si týden předtím utrhl úpon v třísle. Při protipohybu v tréninku jsem se roztrhl jako žába. A přitom jsem měl formu jako hrom. Znáte to, někdy balon chytáte, aniž nad tím uvažujete.
A pak?
Čtyři měsíce jsem se trápil, vstával v sedm, chodil na masáže, rehabilitoval. Bolelo to jako čert. Ale teď už v posilovně při cvičení na pravé tříslo zvednu čtyřicet kilo. Už jsem jen deset kilo pod normálem, to je v pohodě. Cítím se fit.
Abychom nezamluvili reprezentaci. Už 12. října startuje v Moldávii kvalifikace o mistrovství Evropy 2004. Přijedete, pokud vás trenér Brückner pozve?
Jistě. To je přece povinnost.
Po prohrané baráži s Belgií to ovšem spíš vypadalo, že k reprezentaci cítíte trpkost. Musel jste sám platit pokutu za nadávky rozhodčímu. Zlobil jste se na novináře, kteří spekulovali, jestli by do branky neměl nastupovat spíš Petr Čech.
Tehdy to bylo vyhrocené, ale už je to dávno. Nemám, proč bych se vracel s bolestí. Já si polívčičku vyjedl, byl jsem zkritizovaný, své jsem si řekl, ale to už je historie. Žádná válka. Mistrovství už přece dávno skončilo.
Co ta pokuta?
Byla dva tisíce švýcarských franků. Zaplatil jsem, i když jsem považoval za nelogické, když má hráč z rozhodnutí svazu platit proto, že mu není lhostejné, že se prohrálo.
Jak to myslíte?
Nadával jsem sudímu Friskovi, který v Praze pokazil odvetu s Belgií. Bojoval jsem za český fotbal, za svaz... Kdybych byl ke všemu netečný, pokutu nedostanu.
A co extempore s belgickým trenérem Waseigem? Hrnul jste se na něj s rudýma očima.
Prý jsem ho napadl, taková hloupost. Odcházel jsem do tunelu, on stál na kraji a smál se. Takový výsměch. Vystartoval jsem na něj a ptal se, co je mu k smíchu. Že bych mu ublížil? Nikdy. Nikdy na tom nebudu tak zle, abych vztáhl ruku na šedesátiletého pána. Jeho chování mě přesto strašně vytočilo.
