Ještě dnes není snadné uvěřit tomu, co se vlastně stalo. Tomu, že vyšetřování korupční aféry vyneslo čtyřem velkoklubům z Říma, Turína, Florencie a Milána nekompromisní tresty.
Tomu, že nikdo nebral falešné ohledy a sáhl na uctívané modly. Tomu, že v Itálii proběhla fotbalová revoluce, jež nemilosrdně popravila mocné, leč prohnilé monarchy.
Málokdo by si na to vsadil. Zvlášť v zemi, pro niž je fotbal novým náboženstvím, otázkou života a smrti, vždyť už jen svým tvarem připomíná nohu kopající do míče. Přesto zrovna Italové ukázali všem, jak se má s vypečenými vládci fotbalového podsvětí zatočit.
Zlatá euforie soud nezviklala
Krátký proces, který s nimi udělali, je o to cennější, že nehleděli na vlastní zájmy. Nenechali se zviklat euforií ze zisku titulu světových šampionů ani vědomím, že svým rázným postupem potrestají sami sebe.
Otevřeli příborník s rodinným stříbrem a vyházeli ho ven. Vyřazením svých nejlepších týmů z Ligy mistrů se významně oslabili a dali životní šanci soupeřům.
Nebylo zapotřebí čekat na tvrdé italské verdikty, aby bylo zřejmé, jak nedůsledně a měkce se s provinilci nakládalo v Česku. Poslední události ten nebetyčný rozdíl jen podtrhly.
Obě aféry jsou si přitom až dojemně podobné. V obou šlo o to, jak ovlivnit nasazování rozhodčích, v jednom i druhém případě posloužily k odhalení špinavostí policejní odposlechy.
Stačí jen vyměnit jména Ivánků a Milánků za Luciana a Pierluigiho. Ještě aby se místo o jablkách či hruškách hovořilo do telefonů třeba o padesáti makaronech.
Tím však veškerá podobnost končí. Bohužel.
V Itálii demise, v Česku nic
V Itálii padlo celé vedení fotbalové federace, v Česku stejní lidé pokračují – a mají garantovat nové, čisté poměry.
Na jihu Evropy byl ustanoven zvláštní fotbalový tribunál a řezal do živého. Doma běžná disciplinární komise našla "odvahu" k trestům, které jsou k smíchu.
Za stejná, ne-li větší provinění bylo hlavním hříšníkům odečteno pouhých 12 bodů. Někteří podezřelí se líčení záhadně vyhnuli a jiní za stejné nebo menší prohřešky dostali přes prsty.
U jedněch nebylo potřeba čekat na závěry policie, u druhých ano. I proto se jednotlivé kauzy podivně protahovaly, až některé vyšuměly do ztracena, zatímco v Itálii na všechny případy stačil necelý měsíc.
Na jedné straně jasné ano, ano – ne, ne, na druhé rétorika šéfa disciplinárky Károlyiho se slovy kluzkými jako úhoř, která prokličkují mezi všemi pochybnostmi.
Co z toho všeho plyne?
Ač se to zdá k neuvěření, česká mafie má delší prsty než italská. Tuzemský fotbal si své problémy nedokáže a hlavně ani nechce vyřešit sám, na ošklivý nádor nasadil acylpyrin.
A po mistrovství světa utržil od Italů další porážku.
