Fanoušci ho potkávají na ulici a nechápavě se ptají: „Proč jsi to udělal? Nerozumíme tomu. Máme tě rádi, měl jsi zůstat.“
Už začátkem jara chtěl Drsek vědět, jak bude jeho kariéra pokračovat. Po 6 letech v Duisburgu cítil, že je čas na změnu. A když klubový prezident otálel s nabídkou prodloužení smlouvy a naopak se přihlásila Bochum, obránce neváhal.
„Peníze lepší, perspektiva taky. Je to jen 40 kilometrů od našeho baráku, takže se nemusíme ani stěhovat,“ vysvětluje. S manželkou Pavlou navíc čeká prvního potomka. „Bude to kluk, Pavel po mně. Chtěli jsme mít před porodem klid.“
Až v neděli nastoupí doma proti Karlsruhe, bude to naposledy, kdy lidé na stadionu v Duisburgu zatleskají urostlému chlapíkovi s číslem 4 na zádech. „Už teď je mi to líto, slza určitě ukápne, ale co nadělám...“
Osmadvacetiletý Drsek platil v české lize za nebojácného obránce, hrál za Blšany a v červenci 1999 za něj Duisburg zaplatil výstavních 22 milionů korun. Hned v první sezoně však mužstvo sestoupilo z bundesligy. „Pak jsme se pět let plácali a teprve teď, kdy přestupuju jinam, postupujeme. To jsou paradoxy,“ usměje se trpce.
Velká sláva vypukla v pondělí večer. Fotbalisté Duisburgu vyhráli 1:0 televizní zápas ve Frankfurtu a domů se vraceli jako hrdinové. Postup už jim nikdo nemohl vzít. Na mobilech hráčům pípaly zprávy od fanoušků: „Spěchejte, nemůžeme se vás dočkat.“
V aréně Duisburgu už tu dobu slavilo 8 tisíc lidí, hráče přivítali před druhou ráno. Mužstvo přijelo na velkém nákladním voze, všichni popíjeli šampaňské a tančili. „Bylo to něco úžasného, běhala mi husí kůže po těle. Nezapomenutelný zážitek. Končil jsem v pět a zdaleka jsem nebyl poslední,“ vzpomíná Drsek.
V neděli má být vyprodáno, lístky už si koupilo přes 20 tisíc lidí. A Drsek se bude v slzách loučit. „Je mi to líto, navíc teď, když jsme vybojovali postup. Ale za rok může být všechno jinak. Příště chci postoupit s Bochumí.“
