První poločas skončil smírně 2:2. V kabině padlo jen pár slov o bránění při přímém kopu, z nějž dal Zanetti jejich druhou branku. Jinak jsme se nemohli dočkat, až na ně zase vlítneme. Měli jsme na vítězství.
Jak jsem mohl tušit, že mě čeká taková pohroma? Myslím, že Diego Simeone je dobrý fotbalista. Ale hraje se proti němu hrozně špatně: pořád ho máte za zády, okopává vám kotníky a znepříjemňuje život.
Na soupeřovy hráče to platí a on to dobře ví. Možná slyšel i výrok našeho trenéra, který před turnajem prohlásil, že má trochu strach, abych při vypjatých situacích udržel nervy na uzdě. Do té doby jsem s ním při zápase neměl žádný problém, ale brzy po přestávce mě srazil zezadu.
Když jsem pak ležel na zemi, z legrace mi pocuchal vlasy. A trochu za ně zatáhl. Ohnal jsem se po něm nohou. Byla to instinktivní reakce, ale špatná. Oplácet se nemá. Vyprovokoval mě a já si okamžitě uvědomil, že to byla chyba. Simeone se samozřejmě skácel jako podťatý.
To se nemělo stát. Dostanu červenou. Gary Neville ke mně přišel zezadu, vzal mě kolem ramen a poplácal po zádech. "Co to děláš?" Nevyjel na mě. Jen chtěl vědět, proč jsem Simeoneho nakopl. V tu chvíli jsem mu nedokázal odpovědět - a neuměl bych to ani dneska.
Rozhodčí Kim Nielsen beze slova vytáhl z kapsičky červenou kartu. Tu situaci nezapomenu do nejdelší smrti. Můžete si ji prohlédnout na videu: Simeone se svíjí jako na jednotce intenzivní péče; Verón radí sudímu, co má dělat; rozhodčí s kartou; Batistuta přikyvuje, jako by spravedlnosti bylo učiněno zadost; a já odcházím, oči upřené do tunelu.
Nevypadám vůbec vztekle, spíš jako ve vytržení. Simeone na mě nalíčil past a já do ní skočil. Těch šedesát sekund si v sobě ponesu po zbytek života.
Ještě než jsem došel k postranní čáře, masér Terry Byrne vyběhl z lavičky. Vzal mě kolem ramen a odvedl do kabiny. Když jsme tam došli, zavolal jsem Victorii do Států.
Samozřejmě jsem nemohl vidět opakovaný záznam a chtěl vědět, co se vlastně stalo.
Victoria sledovala zápas v jednom baru v New Yorku. Řekla mi neskutečnou věc. Nikdo prý nemohl pochopit, že mě vyloučili. Jak se to mohlo stát? K tomu není co dodat.
Terry zůstal se mnou. Šel jsem se osprchovat. Dlouho jsem na sebe pouštěl vodu, jako bych to všechno chtěl smýt. Náhle přiběhl Steve Slattery a křičel: "Dali jsme gól! Sol dal gól!"
Vyletěl jsem ze sprchy, ale masér se za chvíli vrátil a řekl nám, že rozhodčí branku neuznal. Navlékl jsem si tepláky. Přišel nějaký Francouz od fotbalové federace FIFA a řekl mi, že musím na dopingovou kontrolu. Aspoň tam měli televizi, takže jsem se mohl dívat na zápas.
Po vypršení devadesáti minut mi oznámili, že můžu jít. Nastavený čas jsem sledoval z tunelu vedoucího na hřiště. Nemohl jsem se soustředit na to, co se přede mnou odehrává.
Jako by vyloučení vymazalo všechny ostatní vzpomínky na to utkání. Ale okamžik, kdy David Batty nedal penaltu a Argentinci se radostně rozběhli ke svému brankáři, se mi vryl do paměti. Zítra jedu domů.
Byl to nejhorší večer mého života, ale měl jsem aspoň jednu velkou útěchu: brzy budu s Victorií, která čekala naše první dítě. Když jsme den před zápasem vystoupili v Saint-Étienne z letadla, měl jsem na mobilu zprávu: "Davide. Tady Victoria. Prosim ozvi se co nejdriv."
Nastoupil jsem do autobusu a zavolal jí. "Mám pro tebe novinu," řekla.
"Jakou?"
"Jsme v tom."
Nemohl jsem tomu uvěřit. Nejradši bych si stoupl na sedadlo a vykřičel to do světa. Byl jsem úplně bez sebe. Zavřel jsem se na miniaturní toaletu v klubovém autobusu a tam radostí skákal a objímal se.
Byl jsem šťastný jako blecha. O takovou zprávu se chce člověk podělit, ale to jsem samozřejmě udělat nemohl.
Určité věci z toho večera v Saint-Étienne vidím úplně jasně, jako by byly nasvícené reflektory, které večer ozařují stadion: červená karta, telefonát s Victorií, myšlenka na děťátko a setkání s tátou na parkovišti. Ale zbytek mám rozmazaný.
Nejspíš proto, abych se z toho nezbláznil. ... Těžko by někdo pochopil, jak se mi žilo v prvních měsících po mistrovství světa ve Francii.
Na trávníku jsem se vždycky cítil dobře. I když to s fanoušky na cizích hřištích bylo někdy těžké, hrál jsem si svoji hru. Když jsem kopal do míče, nemohlo mě nic vyvést ze soustředění.
Mimo fotbal to ale bylo čím dál divnější. Victoria byla většinu času na turné a máma s tátou se vrátili do práce do Londýna.
Po večerech jsem býval doma sám. Vybavuje se mi hlavně jedna noc. Dům ve Worsley měl alarm, takže jsem se nebál, že by se někdo vloupal dovnitř. Ale tenkrát v noci mě vzbudila rána. Jako by přišla ze zahrady. Nervozitou se mi sevřel žaludek. Nevěděl jsem, co se děje, ale měl jsem strach z nejhoršího.
Policie mi dala číslo, kam mám v případě nouze zavolat, ale já se chtěl přesvědčit sám. Nerad bych někoho zbytečně burcoval. Třeba se mi jen do popelnice dobývala kočka.
Vstal jsem z postele a tiše sešel po schodech. Na odpočívadle jsem se podíval z okna. U zadního plotu stál chlap. Měl překřížené ruce na prsou a koukal na mě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že na sobě nemám šaty.
Ten člověk mě hypnotizoval pohledem. Nehýbal se. Ani já nebyl schopen pohybu. Nakonec jsem vytáhl okno a zařval na něj. "Co chceš?" Nehnul ani brvou. Neodpověděl. Jen tam tak stál, civěl na mě a bylo mu úplně fuk, že ho vidím.
Bylo to hrozné. Nevím, jak dlouho jsme se tam na sebe dívali. Nevěděl jsem, co se děje, a už vůbec ne, co mám dělat. Zavolal jsem na policii, ale než přijela, chlápek zmizel. Dneska mi přeběhne mráz po zádech, když si na to vzpomenu.
