Tehdy je těžko mohlo napadnout, že svět obrátí naruby pandemie koronaviru. Ovšem stejně divoce by jim zněl náhled do čistě fotbalové budoucnosti jejich klubu.
O dva roky později je Schalke 04, místní pýcha, na dně.
Ne obrazně, doslova.
Na dně tabulky bundesligy, ze kterého se tým neodlepil ani v pátek, kdy doma hostil Mohuč (0:0).
Čtyřiadvacet zápasů a jediná výhra.
Šestnáct porážek, jen deset bodů, téměř jistý sestup. Pro to mají Němci jediný výraz: schrecklich!
 |
„Jsem tak vyřízený a naštvaný, že si můžu jen sednout v kabině a brečet,“ zoufal si upřímně už během podzimu útočník Mark Uth. „Je mi strašně, když vidím, že týden co týden hrajeme tak bezzubý fotbal. Ve všem, co uděláme, jsme o krok pozadu. Jak chceme vyhrávat, když budeme takhle pokračovat?“
Abychom byli féroví, sluší se dodat, že od té doby Schalke aspoň jedno utkání vyhrálo, v lednu rozneslo Hoffenheim 4:0.
10 bodů uhrálo v lize Schalke. Je poslední. Beznadějně. |
Mohlo to vypadat jako bod zlomu, zvlášť když tým v poslední chvíli odvrátil nechtěný zápis do historie. Kdyby neurval tři body, vyrovnal by rekordní sérii 31 zápasů bez vítězství, kterou v sezoně 1965–66 vytvořila Tasmania Berlín. V zimě navíc šéfové na záchranářské práce sehnali slušné posily: z Arsenalu obránce Kolašinace a Mustafiho, z Ajaxu se vrátil Huntelaar, druhý nejlepší střelec klubové historie.
Takže obrat? Kdepak! Místo něj hned začala nová šňůra bez vítězství – zatím osmizápasová.
Čím to, že zrovna Schalke, léta fungující tým, který se držel ve špičce, klesl tak hluboko?
Důvod číslo jedna: nekoncepční práce.
Od léta má tým už pátého trenéra. Aniž by našli recept na zlepšení, vystřídali se na lavičce pánové Wagner, Baum, Stevens (ten mimochodem Schalke vedl už počtvrté), Gross a od začátku března Grammozis.
Dimitrios Grammozis - nový kouč Schalke.
Nadřízení mu slíbili, že má místo jisté aspoň do konce sezony, ale nikdy nevíte: třeba Švýcar Gross vydržel jen třiašedesát dní. V jedenácti zápasech pod jeho velením tým uhrál pět bodů a hráči si stěžovali, že si kouč pletl jejich jména. Snad proto vyklidil kancelář i sportovní ředitel Schneider.
Důvod číslo dva: koronavirus.
Ne snad, že by všudypřítomný vir tým až tak pokosil, spíš se dá říct, že pro Schalke přišla pandemie v nejméně vhodnou dobu.
V předchozích letech utratilo hodně peněz za posily, navíc rozestavělo moderní tréninkové centrum, nákladnější, než jaké si pořídil třeba Liverpool. Když vám v takovou chvíli zavřou turnikety a přijdete o peníze ze vstupného, máte problém. Šířící se pandemie tak výrazně přispěla k tomu, že dluhy Schalke narostly až na závratných 250 milionů eur.
Z toho vlastně vyplývá důvod číslo tři: přetržené pouto.
Když koronavir přišpendlil fanoušky k televizi, velká část z nich věřila, že jim klub automaticky vrátí peníze za koupené permanentky. Jenže vedení nejen že samo od sebe nic nevracelo, ale po těch, kteří refundaci žádali, ještě chtělo zdůvodnění. Vyhodili vás snad z práce? Platíte alimenty? Máte dluhy?
Nedivte se, že mezi týmem a fandy od té doby vznikla propast. Zrovna Schalke mívalo pověst „lidského“ klubu, za nímž stojí místní horníci, proto i tunel, kterým hráči kráčejí na hřiště, připomíná důlní šachtu. A proto klubové krédo zní: Wir leben dich. Žijeme s vámi.
V posledních měsících jako by pozbylo platnosti.
A Schalke dál ztrácí samo sebe.
