Jeden je flegmatik, druhý povídavý pohodář. Stoper a defenzivní záložník. Oběma bylo nedávno 19 let.
Ondřej Mazuch a Jan Hable. Spolu objevují velký fotbalový svět.
„Zatím mi to vlastně ani nedochází. Když volám domů, dělám to stejně automaticky, jako když jsem žil v Hradci na internátu,“ říká blonďák Hable, když si na baru objednává cappuccino s práškem kakaa navrch.
S urostlým obráncem Mazuchem patří do Fiorentiny od léta, zvyká si na zátěž, posiluje tělo a čeká na šanci. Hraje za juniorský tým ligu zvanou Primavera a občas trénuje s áčkem.
Mazuch, který právě léčí stehenní sval, za první tým už dvakrát nastoupil, patří do širšího kádru a v kabině sedí hned vedle útočníka Christiana Vieriho, legendy italského fotbalu:
„Bobo (Vieri) možná vypadá arogantně, ale je skvělý parťák. Samý vtip. Vybírá třeba hadry na ramínko hanby. Kdo přijde s divným oblečením, odnese to.“
Dostávají pořádně zabrat, ale neremcají Fotbaloví teenageři prožívají ohromný skok, vždyť třeba záložník Hable nikdy nezkusil ani první českou ligu. V Hradci Králové zvládl jen pár zápasů ve druhé: „Ale já věřím, že se prosadím. Budu makat, práce se nebojím.“
Mladíci ve Florenciidotazník fotbalových nadějí Kdo u nás doma šéfuje Kdo uklízí Kdo pere Kdo myje nádobí Kdo platí Kdo víc nakupuje Kdo dělá šoféra |
To Mazuch už slušné jméno měl, hrál v základní sestavě Brna, v létě získal stříbro na mistrovství světa dvacetiletých: „Když na dálku sleduju, jak Brno válí, občas zalituju, že jsem nezůstal. Ale pak si řeknu: Je to šance, která se nemusela opakovat.“ A tak se učí fotbal po italsku.
Dlouhé a monotónní tréninky plné taktických manévrů, pečlivého bránění a napadání, do omrzení opakující se kombinace, pilování standardních situací, hodiny v posilovně.
„Dostáváme do těla víc než kluci v áčku,“ vypráví Hable. „Náš trenér má totiž vizi, že mladé tělo snese dva tréninky denně a musí se tvarovat.
Proto nám dává čočku.“
Kdyby se mladí Češi nepřizpůsobili, mají smůlu. Proto neremcají. Vidí kolem sebe hvězdy, kterým se chtějí přiblížit. Mutu, Vieri, Jörgensen, Liverani, Ujfaluši. „Hlavně Ufovi jsme strašně vděční, jak se o nás stará,“ děkují krajanovi.
Učitel italštiny dostal vyhazov. Chtěl lekce ráno
Aby začátky zvládli snáze, našli si společné bydlení. Dvě minuty autem od stadionu, v baráčku mezi stromy za vysokou zdí. V patře bydlí majitelka, dole dva čeští parťáci v podnájmu. Tři pokoje, dvě koupelny, obývák, kuchyně.
„Úplně nám to stačí, ponorková nemoc nehrozí. Jenže jak jsme spolu, trochu to odnáší italština,“ přizná Hable.
První učitelka jim nesedla, druhý učitel měl zase lekce moc časně. „Já bych ještě vstal, ale Mazimu se nechtělo. Viď?“ otočí se Hable na kamaráda. „Divíš se? V osm ráno mají všichni ve Florencii ještě půlnoc,“ opáčí Mazuch.
A tak se teď učí sami. Málo. Chodí třeba do kina na filmy v italštině. „Naposledy na Ramba. Tomu jsme rozuměli dokonale,“ rozesmějí se.
Už se těší, až zase přijede návštěva z Čech. Maminky navaří, napečou, naskládají dobroty do auta a pak je u českých nadějí ve Florencii sladce. „Svíčková, guláše, knedlíky, omáčky s rýží, polévky... Jen to nám tady chybí.“
