Proč ne? Co vás odradilo?
Když novou práci beru, musím cítit, že za mnou stojí ten, kdo mě chce. A to jsem teď necítil. Nemohl jsem si přivést vlastní asistenty a podmínkou mělo být také to, že se přestěhuju do Česka.
Ale mohl jste zkusit ve čtvrtek osobně přesvědčit muže ve výkonném výboru, že jste ten pravý.
To jsem mohl, ale jak by to dopadlo? Přijel bych do Prahy, vzal si slovo, ale předem bych byl handicapovaný tím, že jsem cizinec. Nezlobím se, nejsem naštvaný, je to realita. Cizince nechcete, respektuju to.
Právě to vám vylíčil místopředseda svazu Košťál?
Ano a děkuju mu. Bylo na mně, jak se rozhodnu. První setkání s panem Košťálem v Mnichově i to pondělní ve Frankfurtu pro mě bylo obohacující. Jsem šťastný, že jsem dostal nabídku, abych se mohl ucházet o pozici trenéra Česka. Ale abych do Prahy přijel, musel bych být přesvědčený, že to má cenu.
Když jste minule bral nabídku z Gruzie, přesvědčený jste byl?
Ze začátku ne, ale letěli jsme s manželkou do Tbilisi, prohlédli si město, fotbalové zázemí, mluvil jsem s prezidentem Gruzie, četl názory hráčů. A fanoušci, které jsem potkával, mi říkali: Prosím, vraťte se a pomozte nám! Věděl jsem, že za mnou všichni stojí, byla to výzva.
Česko výzva nebyla?
Byla, po fotbalové stránce obrovská. Kdo by nechtěl trénovat Čecha, Rosického, Ujfalušiho, Plašila, Baroše... Ale když vás chtějí jen jeden dva lidé ze třinácti, kteří o tom budou rozhodovat, jste hodně limitován.
Na platu jste se s Košťálem shodli?
Hned při první schůzce jsem řekl, že peníze nebudou problém. I vám jsem to přece před dvěma týdny říkal, že nejdu po penězích. Zajímala mě jen sportovní stránka.
Podle všeho to vypadá, že Česko převezme Jozef Chovanec. Odhadnete, jakou bude mít budoucnost?
U českého týmu jistě dobrou, máte fantastický tým. Chovance znám jen jako hráče, býval to chytrý obránce s výbornou dlouhou přihrávkou. Jeho trenérskou kariéru neznám, ale přeju mu hodně štěstí.
