Rodák z Plovdivu dorazil do Česka před čtrnácti lety, aby zkusil výzvu ve Znojmě, které tehdy hrálo třetí ligu. „A teď už jsem s ním spojený pupeční šňůrou. Každého znám, každý zná mě,“ poví Jonov.
Česky se naučil skvěle, horkokrevný Bulhar se ve Znojmě vypracoval na kapitána, bavil góly z přímých kopů a slavil postupy do druhé i první ligy.
Vás nelákalo zůstat u fotbalu?
Tahá mě to furt. Neustále mi někdo volá. I tady ve Znojmě, kde jsem se usadil. Volali mi před čtvrt rokem: Pojď s námi hrát třetí ligu.
Počkejte, fakt?
Já nevěděl, která bije. Volal mi pan Kalvoda, pro mě velký trenér. Ale říkám mu: Trenére, nezbláznil ses? Co bych tam ve třiačtyřiceti dělal?
Přemlouval vás?
Jo. Ty na to furt máš, jsi v dobré kondici. Že prý bych to uřval, dal hře řád. Slušně jsem ho odmítl. Víte, chtěli po mně třikrát týdně trénovat. Já teď hraju v SV Pulkau, v malé vesničce v Rakousku. Jeden trénink plus zápas, takže dvakrát týdně rodinu nevidím, protože jdu o půl šesté do práce a po tréninku se vracím třeba v deset.
Ale zájem vás potěšil, ne?
Každopádně! Navíc si nedokážu představit, že se vzbudím a aspoň jednou za týden nenazuju kopačky. Ale roky nezastavíte. Navíc chci být s rodinou.
Kdo vás ještě lanařil?
Úplně top byla Slavia, byl jsem i na zkoušce. Ale sešlo z toho, byla to cesta plná kamení. Tehdejší vedení Znojma za mě chtělo nějaké peníze, kdybych se na testech zranil. Ale to je šumafuk. Později třeba Ferencváros, Znojmo zrovna postupovalo do ligy. Já byl ve formě, nabízeli nádherné podmínky, ale odmítl jsem. Život nejsou jen peníze. Teprve jsme se seznamovali s mou nynější manželkou.
Málokdo by odolal.
Vím, o co jsem přišel, ale jsem naučený žít s dvoukorunou i s dvěma tisíci. Kdybych přijal, asi bychom byli od sebe. Tak jsem se tehdy rozhodl: Kašlu na nějakou nabídku z Maďarska, zůstanu. Teď tady mám krásnou manželku, máme spolu dva kluky Alexe a Toška. V Bulharsku dospělou dceru z prvního manželství. Udělal jsem správně, jsem spokojený.
Po kariéře jste chvíli dělal agenta, ne? Byl jste u přestupu brankáře Šroma do Varny.
Na rovinu, nikoho jsem nezastupoval, nepracuju s žádnou agenturou. Bylo to z kamarádství. Pomáhal jsem překládat a tak. Kluk byl vděčný, dali jsme kafe, popřál jsem mu, ať se daří. Tím to končilo.
Povězte, jak jste se tenkrát vlastně ve Znojmě ocitl?
Díky manažeru Frantovi Kašpaříkovi, dělal v té době v Rosicích, kde měl v mužstvu jednoho dva Bulhary. Jeden z nich mi volá: Pojď to zkusit do Česka, do Znojma. Já zrovna rozvazoval smlouvu s Nesebarem, to byla liga, ale dlužili mi peníze.
Takže jste šel z první ligy do třetí české?
No, vždyť já taky zprvu reagoval: Jsi normální? Já hraju ligu! Nakonec jsem se nechal ukecat. Lákalo mě první zahraniční angažmá. Nebyly tu bůhvíjaké peníze, ale byly pravidelné. A spousta krásných zážitků.
Ve Znojmě jste byl kapitánem, vykopali jste druhou a pak senzačně i první ligu.
Měli jsme nádherné mužstvo, byl tu třeba Marek Heinz. Šli jsme do ligy s velkým nadšením, ambicemi, ale bylo to bolestivé. Kvůli nevyhovujícímu stadionu jsme hráli v Brně, takže v podstatě třicet zápasů venku. Jinak bychom nespadli.
Hrál jste ve Znojmě deset let. Na co vzpomínáte nejradši?
Rok 2011, jako druholigoví jsme porazili v poháru Bohemku a já dal ze standardky gól na 2:1. Prezident mi za ten gól koupil televizi, měl jsem narozeniny. Televize dodnes funguje, a když se na ni podívám, vybavím si to.
V dalším kole přijela Sparta.
To byl pro mě nejhezčí zážitek. Plný dům, výsledek sice 1:4, ale město žilo fotbalem. A pak samozřejmě rád vzpomínám na ty postupy.
Ve Spartě tehdy působil Tomáš Řepka, kterého jste obdivoval. Před čtyřmi lety jste ho zval na svou rozlučku.
Říkám mu: Vyzvednu tě v Praze, přespíš, nabízím hotel, všechno, nic není problém. Ale Řepa měl tou dobou nějaké starosti, férově mi volal, ať se nezlobím, že nedorazí.
Co vám vlastně na Řepkovi imponovalo?
Byl to pan Fotbalista, srdcař. Věděl, co chce. Vyhrát, nic jiného. V tom jsem stejný. Akorát on asi neuměl prohrát, tím se liším. Když je soupeř lepší, uznám to. Podám ruku, pogratuluju. Přišlo mi, že Řepkovi lidi závidí. Peníze, kariéru, auta. Teď se furt řeší, proč je s touhle babou, proč má soudy a tak. Nechte ho být, je to jen člověk. Každý dělá chyby.
Když jste vyrůstal v Bulharsku, kdo byl váš vzor?
Každopádně Christo Stoičkov! Barcelona, Zlatý míč, Zlatá kopačka, největší legenda. Nechci shazovat ostatní fotbalisty, ale takový hráč se v Bulharsku už nenarodí. A pak stoper Trifon Ivanov, ten už bohužel není mezi námi. To byli velcí srdcaři. S čistou hlavou šli za vítězstvím.
Oba hráli semifinále mistrovství světa 1994!
To jsem hltal. Bylo mi osmnáct a týden jsem nadával na francouzského rozhodčího Quinioua. To byla jasná ruka, jasná penalta. Kostadinov trefil Costacurtovu ruku! Mohli jsme vyrovnat na 2:2 a jít do finále. Místo toho jsme skončili čtvrtí. A dneska se trápíme s Estonskem, s Bosnou, s Kosovem. Ale to je jiná kapitola. U vás je to podobné: změna generace, trenérů, lidí ve svazu. Dlouho trvá, než se nastaví fungující systém. Ale myslím, že jste na dobré cestě.
Češi?
Určitě jo. Trošičku se znám s panem Šilhavým, rozumí tomu. Akorát mu musíte nechat čas a prostor na práci. Občas může přijít špatný výsledek, ale je to jen fotbal.
V Sofii se hrálo ve zvláštní atmosféře, na stadion mohly děti. Ale kvůli rasistickým pokřikům v duelu s Anglií další fanoušci ne. Jak jste tu kauzu vnímal?
To chování mě moc mrzí. Víte, já znám svou stranu, svůj stát. My nejsme rasistický národ! Na stadionu bylo pár ožralců, kteří něco zařvali a chovali se špatně. Ale tohle prostě nejsme my.
Souhlasíte s principem kolektivní viny?
V Sofii to rozhodčí udělali samozřejmě správně, nechali zápas dohrát a všechno se řešilo pak. Ale zavřený stadion škodí fotbalu. V Londýně na nás Angličani řvali, že jsme cikáni, ale nikdo to neřešil, protože jsme malá republika. Jsme sice horkokrevní lidé, ale úplně normální.
Ta poslední věta na vás sedí: na hřišti blázen, v civilu kliďas.
Bulharský Řepka. To označení se mi líbilo. Mimo hřiště jsem normální, vyrovnaný člověk, na trávníku magor. I když jsem s roky trochu polevil.
Vysvětlete mi: jak je možné, že Bulharský Řepka fandí Slavii?
Náš vedoucí ve Znojmě byl velký fanda Slavie. Díky němu jsem měl i členskou kartu, platil jsem tři stovky ročně, ale už propadla. Když mi nevyšel přestup do Slavie, začal jsem jí fandit. I proto, že většina kluků tady fandila Spartě. Posledních pár let se jim směju.
