Stačilo, aby si v nejdůležitějším zápase kariéry vybral opačnou stranu hřiště. Kdyby to Karol Galba udělal, byl by zřejmě slavný. Takhle si jméno slovenského rozhodčího, který mával finále mistrovství světa, vybaví jen skuteční fotbaloví fajnšmekři. Zato jeho kolega platí ve své vlasti za legendu.
Ten muž se jmenuje Tofik Bachramov a 30. července 1966 vstoupil do dějin. V jeho hlavě se tehdy během pár vteřin muselo zrodit veledůležité rozhodnutí, o kterém se dodnes vedou debaty a jehož správnost zkoumaly pomocí nejmodernější techniky skupiny vědců.
Ázerbájdžán - Českočtvrtek 18.00, kvalifikace o MS 2018 |
I po více než padesáti letech můžete donekonečna prohlížet videozáznam, který zachycuje, co se tehdy na stadionu ve Wembley odehrálo.
Hraje se prodloužení, stav finále světového šampionátu mezi domácí Anglií a Německem je 2:2. Geoff Hurst, anglický útočník, si ve vápně zpracuje míč, pálí a rána se od břevna odráží na čáru. Nebo snad za ni? Je to gól?
Hráči si nejsou jistí. Hlavní sudí, Švýcar Dienst, také ne. Proto přichází moment slávy chlapíka s uhlazeným účesem a výrazným knírkem, který se pozorně dívá od postranní čáry.
Když k němu hlavní rozhodčí přibíhá, tváří se tak přesvědčivě, jak si jen lze představit. Rázně šermuje rukama a jasným gestem nedává kolegovi prostor k pochybnostem: Viděl jsem gól!
Gól století, jak se mu záhy začalo říkat.
„On byl jediný, kdo ten moment mohl skutečně posoudit,“ vzpomínal po letech Galba. „Taky jsem se ho hned po utkání v šatně ptal: Fakt jsi to viděl? Nezaváhal. Přesvědčoval nás, že všechno bylo z jeho pohledu úplně jasné.“
Bachramov skutečně nikdy necukl a až do smrti tvrdil: „Byl jsem si jistý. Všiml jsem si, jak míč rozvlnil horní síť branky, takže bylo už jedno, kam potom dopadl.“
Ale vysvětlujte to Němcům, kteří nakonec prohráli 2:4. Už tehdy se mohli uvztekat a dodnes je pro ně Bachramov tím, kdo je okradl o zlato. Zato Angličané ho mají za hrdinu, který jim pomohl k jedinému titulu světových šampionů v historii. Když v roce 1993 zemřel, Hurst, ze kterého svým verdiktem udělal legendu, nemohl chybět na pohřbu.
Léta přitom byl pro Angličany jen „ruským pomezním“, jak ho nepřesně nazval den po finále reportér deníku The Times. Málokoho zajímalo, že ve skutečnosti byl Bachramov Ázerbájdžánec - s rozlišováním národností patřících do Sovětského svazu si na ostrovech hlavu nedělali.
Jeho pravý původ zaregistrovala většina fanoušků až v roce 2004, kdy Angličané přicestovali do Baku k utkání kvalifikace o mistrovství světa. Svému nejmilejšímu rozhodčímu se výprava poklonila při slavnostním ceremoniálu, během kterého přihlížela i odhalení Bachramovovy stříbrné sochy.
Na světě nenajdete jiného sudího, kterému by se dostalo takové pocty. Spíš než uznání se většina z nich dočká buď nadávek, nebo v lepším případě skončí v zapomnění. Však také Bachramovův syn tehdy pronesl: „Lidé jako můj otec se rodí jednou za sto let.“
Ale zaslouží si skutečně kníratý rozhodčí všechnu tu slávu? Kromě toho, že se asi už napořád bude diskutovat o tom, jestli zlatou branku uznal správně, je tu ještě jedno nepěkné nařčení.
Podle ruského sudího Nikolaje Latyševa, který mimo jiné řídil finále mistrovství světa 1962 mezi Československem a Brazílií, si Bachramov svou účast v rozhodujícím zápase pojistil úplatkem. Byť z dnešního pohledu trochu úsměvným.
„Tofik si moc přál mávat finále a žádal mě o pomoc,“ vyprávěl o mnoho let později Latyšev, který byl na turnaji v Anglii členem komise rozhodčích. „Byli jsme krajané, takže jsem ho nechtěl nikam tlačit a řekl mu, ať zkusí někoho jiného. Nakonec si vybral mého kolegu z Malajsie. Věnoval mu dvě sklenice prvotřídního kaviáru - a bylo hotovo.“
Pokud se tak věci skutečně odehrály, změnila mu drobná lest život. Doma v Baku se nemohl ani v klidu projít po promenádě, pořád ho někdo zastavoval s žádostí o podpis. Jednou se koupal v moři a bláznivý fanoušek za ním plaval jen proto, aby mu věnoval kornout s kebabem. Když do města dorazila bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová, vyžádala si setkání s Bachramovem. A Elton John pro něj složil píseň, kterou zahrál jen na koncertě v ázerbájdžánském hlavním městě.
Tam jeho vnuk dodnes ve skříni uchovává suvenýr, za který by leckterý anglický fanoušek obětoval jmění - černý dres s bílým límcem z památného finále, který nikdo nikdy nevypral. V knihovně byste zase objevili Bachramovovy paměti, ze kterých ční jedna věta.
„Fotbal je hra plná nečekaných zvratů, někdy přímo zázraků. A kdo by nechtěl být kouzelníkem? I když jen na devadesát minut.“
Jemu jedno kouzlo s praporkem vyneslo fotbalovou nesmrtelnost.
