Tomáši, cítíte, že pro vás startuje obzvlášť důležitá doba? A vy v té době budete výjimečně sledovaný? Reprezentace jede naostro, vyhrané přáteláky se zapomenou a musíme uspět v kvalifikaci.
Spíš jde o to, že ve vás věří fanoušci, spoluhráči i trenér Brückner. Všichni věří, že potáhnete reprezentaci. Ale jedinec sám nic nezvládne, zvlášť v dnešním fotbale, kdy je všechno do detailů rozpracované. Ani Ronaldo by sám nic nedokázal. Doteď jsme ukazovali, že česká síla je v kolektivu, to v nás musí zůstat.
Jenže týmu musí někdo šéfovat. Na hřišti se o to staráte s Nedvědem, ale zatímco on působí jako vůdce dál, vy se po zápase vytrácíte. Žádná velká slova, burcování.
Nemám to v sobě, Pavel má přirozenou autoritu, je mu třicet, hraje v Juventusu. Ale tím nechci říct, že jsem plachý.
A když chcete v šatně něco prosadit...
Nejde o to, aby si Rosický diktoval. A proč bych měl? Pod trenérem Brücknerem vyhráváme, šlape to.
A ve chvíli, kdy se přestane dařit?
Tak si přece nebudu prosazovat svou, museli bychom si promluvit. Vždyť říkám, že na jedinci nezáleží.
Ale Nedvěd prosadil třeba mlčení hráčů před baráží o mistrovství světa. Našel byste v sobě sílu vzepřít se?
To rozhodnutí jsem přijal a respektoval. Nebudeme mluvit s novináři? Tak jo, nebudeme. Vlastně jsem o tom ani moc nepřemýšlel, byl jsem nemocný a měl jsem problémy spíš sám se sebou.
S NEDVÉDEM SI NEPŘEKÁŽÍM
Někdo tvrdí, že na hřišti si s Nedvědem překážíte, že on si pro přihrávky příliš nabíhá z levé strany doprostřed hřiště, kde máte mít výsadní postavení vy. Souhlasíte?
To je totální blbost. Jako tým jsme mnohem silnější, když hrajeme spolu. Já se od Nedvěda učím.
A nevadí, že ustupujete z místa špílmachra?
Vůbec. Ve Spartě jsem hrál levého záložníka, v Dortmundu začínal jako zatažený pravý útočník. Potom mě dali i na defenzivní štít. Mně se líbí po hřišti cestovat, i když poslední dobou zůstávám jako ofenzivní záložník, což mi sedí nejvíc. Ale přizpůsobím se všemu.
Třeba i skluzům, i když jste mnohem hubenější než ostatní?
O skluzu to není. Když netrefím míč, jedu po trávě a soupeř útočí dál. Musí se odhadnout správná chvíle. Ve Spartě jsem to dělal chytře: když jsem věděl, že míč vypíchnu, šup tam skluz, a když ne, noha pryč.
Proto jste teď komplexnější hráč než dřív, kdy vás to táhlo jen dopředu?
Musel jsem se to v Dortmundu naučit, abych nedostával jen nakopáno. Při druhém tréninku jsem se srazil s Olisehem, rána jako blázen. Já vletěl do souboje, jenže on byl nekompromisní, vyhrál a ještě mě pokopal. Odkulhal jsem a říkal si: To mi to tady pěkně začíná. Od Oliseha jsem způsob bránění odkoukal nejvíc. Já vůbec všechno od někoho odkoukal.
I vaši specialitu - šajtli, přihrávku vnějším nártem?
Vidíte, tu vlastně od nikoho.
V půlce září vás trápilo zranění. Vynechal jste dva zápasy a po jediném tréninku pak hrál v Lize mistrů.
Koukal jsem předtím na Arsenal v televizi a celý naštvaný dupal, že tam nemůžu být taky. Zvláštní je, že v sezoně pořád reptám, že chci odpočívat, ale jen co nemůžu běhat, už jsem nervózní a chci honem na hřiště.
MÁM JEDNU NOHU KRATŠÍ
Co vám vůbec bylo?
Skřípnutý nerv v zádech. Bolest mi střílela do levé nohy, ze které se odrážím. Od rána do večera jsem běhal po doktorech, jen s hodinou pauzy na oběd. Otrava. Měřili mi všechny svaly, ležel jsem v tunelu, taky k velkému doktorovi Wohlfartovi do Mnichova mě poslali. A ten řekl: Když budeš hrát, nic se ti nestane.
A nestalo?
To ne, ale teď mně to ze zad vystřeluje do třísla. Radši jsem odešel dřív z tréninku, bolelo to, ale do soboty se to určitě uklidní.
Co vám od první bolesti pomohlo?
Injekce. Byl jsem rozpíchaný, jako by mě rozstříleli z kulometu.
Copak se nebojíte nastupovat k zápasům, když se na to necítíte?
No já... Mám odjakživa jednu nohu o jeden a půl centimetru kratší, což je dost. Jedna strana zad je příliš volná a druhá stažená. Neměl bych už cvičit břišní svaly, zato záda jo.
Takže plavat?
No, mě to nebaví, nejsem lachtan.
V Dortmundu vás asi považují za nepostradatelného, když se necítíte úplně zdravý, a hrajete.
Spíš byla spousta zraněných a trenér Sammer byl rád za každou nohu. Já hrál s Auxerre 60 minut, pak mě chytily křeče.
A co ta nepostradatelnost?
To nebude tak žhavé. Kdybych byl nepostradatelný, tak si o sobě taky víc přečtu... (směje se)
V NOVINÁCVH JE VÍC NEŽ GOTT
Ale píše se o vás. Poslední dobou možná víc než o Karlu Gottovi, jste vděčné sousto hlavně pro český bulvár.
Právě, píše se o mně tam, kde být nechci. Já patřím na poslední stránky, na sport. Ale jdu si koupit noviny a kouká na mě Rosický vpředu.
To se dalo čekat. Tomáš Rosický, Fotbalista roku 2001, žije s Radkou Kocurovou, českou vicemiss 2002.
Já vím, ale nepředstavoval jsem si to tak divoké. Už se i s Radkou domlouváme, co do novin říci. Třeba přiznáme společnou vášeň pro čokoládky (uculí se), ale víc nechci, aby se naše soukromí pitvalo.
Něco jako megapopulární anglický pár David Beckham a Victoria Adamsová na český způsob?
Ježíšmarjá, ještě to tak. Ale je pravda, že děláme spoustu rozhovorů, novináři chtějí nás oba naráz. Tuhle po Radce chtěli, aby před fotografem běhala po schodech, když už chodí s tím sportovcem. Je vstřícná a klidnější než já, takže se proběhla. Ale když to přesáhne meze...
KLIDNĚ BYCH SE SOUDIL
Jak to myslíte? Co se musí stát, aby vás to naštvalo?
Vadí mi lži, jsou mi protivné polopravdy. Třeba když si přečtu, že Radka letí za mnou do postele a ještě jí platím letenku za 45 tisíc. Taková hloupost, to by přece neletěla do Dortmundu, ale dvakrát kolem světa. Zatím se to snažím brát s nadhledem, jsem šťastný a musí to být vidět i na hřišti, jenže jak hraju, to se nikde nedočtu. (durdí se)
Co až...
Co až to někdo přežene? Klidně bych se soudil, o to jsem teď zkušenější. Když o mně někdy před rokem psali, že jsem s nějakou holkou zobal jahody a upíjel šampaňské, strašně jsem se tomu smál. Až později mi došlo, že mi to vlastně ubližuje. Naprostý výmysl.
Nebo že máte vztah se zpěvačkou ze skupiny New Golden Kids...
To byla moje blbost, sehnal jsem si telefonní číslo, asi dvakrát jí zavolal a poslal esemesku. Nikdy jsme se ale nesešli, a když to pustila do novin, byl automaticky konec. Navíc jí bylo jen šestnáct, to jsem nevěděl.
Dá se říci, že jste i kvůli stinným stránkám popularity rychle dospěl?
(rozesměje se) Já s tímhle dětským ksichtíkem asi nikdy nedospěju! Ale ne, vážně, v Dortmundu jsem se osamostatnil, dokážu se postarat sám o sebe, uvařím si, rodiče už se mnou nebydlí, jezdí jenom občas.
A s Radkou se teď uvidíte?
Po středečním zápase s Běloruskem ji beru s sebou do Dortmundu. Hrajeme pak dva zápasy doma, ligu s Bielefeldem a Ligu mistrů s Eindhovenem, takže na sebe budeme mít čas. Jinak nemá vůbec smysl, aby jezdila, protože pořád někde lítám.
V návalu důležitých zápasů vnímáte vůbec rozjezd evropské kvalifikace jako něco speciálního?
Jasně. Zvlášť když jsme mistrovství světa ztratili vlastní blbostí.
Řekněte tu největší.
Nedisciplinovanost. Nechali jsme se rozptylovat a vylučovat.
Jaký tedy máte názor třeba na Řepku, který se vzdal reprezentace a teď uvažuje o návratu?
Jé, já nechci, aby to vyznělo, že z toho neúspěchu viním Tomáše. On přece neselhal sám.
To netvrdíme. Ale jaký máte na Řepku názor?
Já nevím, uznávám ho jako výborného stopera...
Nechci přijít o velké chvíle
Ale vyjádřit se vám moc nechce. Není to právě příklad rozdílu mezi vámi a Nedvědem, jak jsme o tom už dřív mluvili? Mimo hřiště působíte v zásadních vyjádřeních nejistě, zatímco Nedvěd mluví autoritativně.
Ano, může to tak být. Nejsem řečník, není to ve mně.
A myslíte, že s vámi Nedvěd či Poborský počkají na další velké akce? Třeba až do příštího mistrovství světa v roce 2006?
(v duchu počítá) Kolik jim vlastně bude? Oběma čtyřiatřicet, ne? Jo, oni počkají. S nimi budeme pořád hodně silní, po výbuchu v baráži jsem pochopil, že na žádném velkém turnaji v budoucnu už nechci nikdy v kariéře chybět. Bylo by to hořké zklamání.
 Tomáš Rosický ve vycházkovém oblečení fotbalových reprezentantů |
