Hrál fantasticky, dřel, rval se a vyčítal kamarádovi Buffonovi, že mu chytil všechny střely. Tolik si přál, aby jeho velká reprezentační kariéra neskončila právě v Hamburku. Jenže skončila.
Pavel Nedvěd poklekl na trávník, s vlhkýma očima se pokřižoval a věděl. Další seriózní zápas už v českém dresu nehrál, jen pak v letním přáteláku zamával na rozloučenou. Už je to deset let.
„Asi to tak mělo být. Osud to tak chtěl,“ říká smířeně. Česko tehdy v Hamburku padlo s Itálií 0:2 a na mistrovství světa dohrálo. Teď se do Hamburku vrací, aby se na mistrovství světa pokusilo dostat. V sobotu večer hraje kvalifikační zápas s Německem.
Budete u toho, Pavle?
Není čas. Kalendář mám našlapaný, tohle už se tam nevešlo.
Nebo jste se nechtěl vracet na místo, kde vás bolela velká porážka?
Nemám takové stavy, i když nostalgie pracuje. Vzpomínám si na všechno, co se ten den stalo. Jak jsem Buffona nemohl propálit, ať jsem dělal všechno možné. Dodnes mu zazlívám: Gigi, tenkrát jsi mě naštval. Celý poločas jsme hráli bez vyloučeného Honzy Poláka, ale žili jsme skoro do konce. V první chvíli nastala prázdnota.
A pak?
Už to tolik nebolelo, když se Italové stali mistry světa.
Pavel Nedvěd v průběhu utkání proti Itálii na mistrovství světa v červnu 2006.
Nelitujete, že jste to tenkrát zabalil? Vždyť jste další tři roky válel v Juventusu.
Ne, bylo to správné. Určitě správné! Kvůli skandálu jsme spadli do druhé ligy a já netušil, jestli budu na nejvyšší scénu připravený. Necítil jsem se na to. I když se nakonec ukázalo, že bych ještě stíhal, bylo dobře, že dostali šanci mladší. Jen mi bylo líto, že nevyšla předpověď Karla Brücknera.
Trenér tvrdil, že šampionát v Německu bude vrcholem zlaté generace.
Teď vím, že to tak nemohlo dopadnout. Honza Koller zraněný, Milan Baroš taky, Karel Poborský kopal jenom za Budějovice. Dost věcí neladilo, vrcholem zůstalo Euro v Portugalsku.
Vidíte, tam jste s Německem zatočili v rezervní sestavě, protože už jste měli postup jistý. Teď jsou Češi v roli velkého outsidera. Proč reprezentace uvadla?
Není materiál. Ještě s trenérem Vrbou jsem věřil, že se to zvedne, ale na Euru jsme hráli ustrašený fotbal. Nevím, proč jsme se pokakali z velkých soupeřů. Nebyl to Vrbův styl, on se přece nikdy nebál. Jenže Euro nebavilo hráče ani fanoušky. Jen se netakticky čekalo. Čekalo se na smrt, která zákonitě přišla. To mě zklamalo. Nemusí se vyhrát, ale musí to být aspoň zajímavé pro oko. Strach k úspěchu nevede.
Jenže z Němců strach jde, nemyslíte?
Trochu jo. Mají mentalitu jako Juventus. My kamkoli přijedeme, tam chceme a musíme vyhrát. Nikoho nepodcenit. Makat naplno. Je to naše DNA. Němci to mají podobně.
Zato Češi strádají a počítají ztráty. V létě skončilo pět stabilních hráčů včetně brankáře Čecha, Tomáš Rosický pořád zraněný. Teď už vážně není kde brát.
Já věřím, že odvaha a parta nám pomůžou, aby se do Ruska postoupilo. Na druhou stranu vidím, jak talenty mizí. Snad by mohla dorůst generace kolem Patrika Schicka, ale jinak? V Juventusu se mě občas zeptají: Koho bys nám z domova doporučil? Sorry, žádné jméno nemám, nic mě nenapadá.
Vy byste přitom rád lobboval, že?
Moc rád, jsem patriot. Třeba náš sportovní ředitel Fabio Paratici jezdil do Česka ještě coby šéf Sampdorie. Vyprávěl mi, jak objížděl Brno, Ostravu a na talenty narážel všude. Teď už k nám neposíláme ani skauty.
Mrzuté.
Nemám ponětí, kam se šikovní kluci ztratili, zato vím přesně, jak jsme trénovali my. Hodiny a hodiny jsme trávili na hřišti, ti nejlepší si vzájemně konkurovali, posouvali se výš. Měli jsme vůli, byli jsme pilní, hladoví a fotbal byl pro nás vším.
To vám teď chybí?
Chybí. Mladí jsou zhýčkaní, protože mají spoustu lákadel. Je to prostě jiná doba. Proč bych se honil víc, když se mám dobře, hraju a všichni mě chválí?
No proč?
Protože se chci zlepšit. Protože chci být nejlepší. V Juventusu máme Romana Macka, hodně šikovný kluk, ročník 97. Tuhle jsem si ho vzal stranou a povídám mu: Poslyš, musíš přidat. Ne hrát jen ve chvíli, kdy máš balon. Nabízej se, makej, běhej. Ukaž, že chceš být lepší.
Poslechl?
Vzal si to k srdci a třeba juniorskou Ligu mistrů v Záhřebu odjezdil celou. Na mě podobně působili třeba Jirka Němec nebo Pepa Chovanec. Když mluvili, ani jsem nedutal.
Vy radíte klukům z juniorky?
Pomůžu, kde je potřeba. Ale je to trochu alchymie, kterou se pořád učím. Nemotat se do práce trenérům, ale vědět, kdy zakročit, kdy pochválit, kdy pokárat. Sleduju všechny naše týmy, snažím se být na každém tréninku.
Počkejte, jak to vypadá, když zakročí Pavel Nedvěd?
Jen si od kluků nechte povyprávět.
Káráte v obleku?
Vždycky! To je povinnost, náš normál. Nemůžu reprezentovat Juventus v džínách nebo snad v kopačkách. Prezident Agnelli nastolil jasná pravidla.
Kdybych si měl v květnu 2009 tipnout, co budete po své emotivní derniéře dělat dál, kancelářské práci bych dal nula procent.
I já. Jasná a velká nula! Ale já jsem atypický viceprezident, v kanceláři bývám dvakrát do týdne. Pořád jsem spíš na hřišti, mluvím s hráči, trenéry, pozoruju zápasy, jednám s manažery, řeší se přestupy. Učím se fotbal z druhé strany a cítím za klub velkou zodpovědnost.
Workoholik jako dřív, nepletu se?
Z gauče se fotbal dělat nedá a já nemohl prezidentovi říct ne. Andrea Agnelli je skvělý boss a jeho táta mě do Juventusu přivedl. Jsem jim vděčný za mnoho.
Ale chtěl jste přece odpočívat. Jezdit na kole, hrát golf, být s rodinou, cestovat.
Neměl jsem do fotbalu žádnou chuť, cítil jsem se vyždímaný, ale nakonec mě nová práce vcucla. Dneska můžu Agnellimu jen poděkovat, že mi dal tu šanci, protože znovu zažívám krásné emoce.
Krásné?
Na tribuně je to samozřejmě daleko větší stres než na hřišti, ale jsem rád, že jsem zpátky u fotbalu. Je to můj život.
Co na to manželka?
Představovala si to krapet jinak, cítím se vůči ní trochu provinile. Původní domluva byla taková, že na klub dorazím třikrát do týdne. Teď přijedu v devět ráno a mizím v šest večer. Každý den. I na soustředění už létám s mužstvem. Po kariéře jsem Ivaně slíbil společné víkendy, ale ty zase nejsou.
Prý máte úplně plný kalendář.
Všechno si píšu do bloku. V mobilu by se mi to ztratilo. Jsem stará škola a hlava děravá.
Manželka z vašeho programu není nevrlá?
Není, je úžasně tolerantní. Říká mi: Pořád jsi dost mladej na to, abys jen seděl doma. To by u nás brzo nastala pravá italská domácnost. Manželka ví, jaký jsem. Jedinou prací, kterou můžu dělat na úrovni, je fotbal. A když nepracuju, snažím se to rodině vynahradit.
Ale děti odrůstají, brzo budou pryč z domu.
Však už dcera Ivanka studuje univerzitu ve Švýcarsku, Pavlíkovi bude sedmnáct. Až děti utečou za svými životy, tak nevím, jestli mě manželka vůbec pustí na fotbal.
Chápu, že žertujete, ale jaké máte plány? Chcete se jako funkcionář ještě posunout? Láká vás pozice v nejvyšších fotbalových organizacích UEFA a FIFA?
Takové myšlenky jsem měl a pořád mám. Na druhou stranu bych nejdřív musel pracovat na národním svazu, nejlíp dělat předsedu.
No vida.
Ne, teď určitě ne. Předsedu máme a dobrého. Navíc já mám práce až nad hlavu. Smlouva s Juventusem končí až v roce 2018.
Viceprezident má kontrakt na dobu určitou?
A proč ne? Nejdřív jsme vymysleli pětiletku, pak tříletku. Řekneme si cíle, plány, ambice, a když období skončí, prezident sedne a poví: Bylo to dobré, ale tebe už nepotřebuju a tebe ještě jo.
Úvodní pětiletka vám vyšla dokonale.
Jo, byla fajn. Pět titulů, pár pohárů, superpohárů, jen Liga mistrů nám těsně utekla.
Prohráli jste finále s Barcelonou. Jaké plány máte na aktuální tříletku?
Určitě chceme šestý titul v řadě, to se v Itálii ještě nikomu nepodařilo. A Liga mistrů? Ta nás láká dál.
Pavel Nedvěd jako zástupce vedení Juventusu Turín při losu Ligy mistrů.
V mužstvu pořád zůstávají hráči, se kterými jste nastupoval. Chiellini, Marchisio, Buffon. Není to pro vás divné?
Vůbec ne, berou mě pořád stejně. Vědí, kolik jsem obětoval tréninku, a teď vidí, že se znovu starám každý den. S Gigi Buffonem to probíráme docela často. Jak se dostat ještě výš? Jak být ještě lepší? Všichni kluci, kteří přijdou nově, koukají s pusou dokořán, protože neměli tušení, co znamená Juventus.
Co znamená?
Životní styl. Překvapilo by vás, jaké jsou tréninkové dávky, jak vypadá naše detailní příprava. Každý náš soupeř maká na víc než sto procent, a na to musíte být připravení. To nejde vyprávět, to si musíte zažít.
Mimochodem, brankář Buffon vám prozradil, kdy hodlá končit? Táhne mu na devětatřicet.
Jen nám ho nechte! Ať chytá, dokud mu bude sloužit zdraví. Je to vážně frajer. Vrátil se z Eura a povídá mi: Minimálně do mistrovství světa v Rusku chci vydržet určitě. Je první na tréninku, poctivý, prakticky bezchybný. Když vidím, s jakou vášní trénuje, chtěl bych, ať zůstane třeba do padesáti.
Naopak v létě odešel Paul Pogba. Za rekordní tři miliardy korun ho koupil Manchester United.
Mrzelo mě to, ale nešlo říct ne. S Paulem máme stejného manažera Mina Raiolu, i proto jsme k sobě měli hodně blízko. Když v Juve začínal, neměl dobrý rok. Chodil jsem s ním na večeře a vysvětloval mu, co by měl dělat jinak, jak by měl trénovat. Říkal jsem mu: Hraj jednoduše a budeš král. Dělej víc, pracuj víc! A jestli získáš jen jeden Zlatý míč, bude to fallimento. Jak se to řekne česky? Jo, selhání. Je to kluk, který chce být nejlepší.
Částka, za kterou ho koupil trenér Mourinho, vás neomráčila?
Hlavně nešla odmítnout. Je to šílený balík, ale pokud do fotbalu proudí stále víc peněz, brzy přijde doba, kdy se nejlepší hráči budou prodávat za šest miliard.
Juventus má finanční limit, nad který by nešel?
Vždycky jsme limity měli - jak v přestupech, tak ve výši hráčských platů. Ale jelikož jsme teď zaplatili devadesát milionů eur za Gonzalo Higuaína, porušili jsme to. Naopak jsme ukázali, že máme chuť a vůli dokázat něco skutečně velkého.
Když se Higuaín hlásil po dovolené s nadváhou, nevystrašilo vás to? Rýpal do něj kdekdo.
Gonzalo má možná tendenci být trochu širší, ale u nás s tím nemá žádný problém. Je ve velké fazoně. A je to kopáč! Osobně ho řadím mezi tři nejlepší útočníky světa.
A jeho útočný parťák Dybala?
Neskutečný talent. Umí hrát fotbal, který se podobá Messimu. Snad u nás zůstane co nejdéle.
Pavel Nedvěd ještě v dresu Sparty.
Kdy vy jste vlastně hrál naposledy fotbal?
Zrovna před týdnem. Každý čtvrtek máme fotbálek s prezidentem. Zahrajeme si hodinku a je nám fajn.
Jak se tedy udržujete? Pořád vypadáte ve formě.
To je jen zdání. Ale snažím se, abych se před prací vždycky trochu proběhl. Potřebuju to, a dokud se nerozpadnu, musím. Deset kilometrů rychle, protože na pomalejší běh není čas. Ale jeden sen mám.
Povídejte.
V září jsem byl doma ve Skalné, zatrénoval jsem si s klukama od nás a slíbil, že si udělám registračku. Odehraju jeden zápas se synem. Tomáš Pěček, můj velký kamarád, přidá svého kluka a záloha bude skoro rodinná. Už naši tátové za Tatran kopali, tak tu kroniku trochu zpestříme. Snad to někdy v červnu vyjde.
Vy nemáte registraci v Juventusu?
Ne, jsem volný hráč a zatím o mě projevila zájem jenom Skalná.
Nemrzí vás, že se Nedvěd junior nevydal ve vašich stopách?
Vůbec ne. Nám stačilo, když jsme si kopali doma na zahradě. On větší zájem neměl a já ho nechtěl tlačit. Teď si byl dvakrát kopnout za Skalnou, baví ho to a já mám radost.