Bylo časné dopoledne, když jsem zazvonil u branky před domkem v tiché ulici. Otevřel, podali jsme si ruce a on řekl s úsměvem: "Manželka s vámi počítá na oběd. Máme řízek s bramborem. Nevadí?" A pak jsme se na dvě a půl hodiny zavřeli v obýváku. Vzpomínal, vyprávěl a taky hodnotil tehdejší ligu.
"Závidím dnešním fotbalistům, jak je o ně postaráno, ale současně jim nezávidím to, jak se navzájem mrzačí. Dřív když někdo někomu udělal kličku nebo mu utekl, tak se nemusel bát, že ho soupeř zezadu napálí. Operovaný meniskus měl tehdy jen Jarda Bouček, a byla to rarita, zatímco dneska je to běžná věc," rozhorlil se.
Ze své Sparty však měl radost. Jan Berger a spol. vyhráli právě ligu i Československý pohár. "Byl bych na Letné každý zápas, kdyby líp jezdily autobusy, ale ten poslední do Žebráku jede z Florence pár minut po sedmé. To bych viděl akorát první půli," stěžoval si autor 180 ligových gólů, včetně těch protektorátních.
Držel jsem v ruce medaili vicemistrů světa z roku 1934 a taky míč, s nímž hrál v roce 1937 v Amsterdamu za tým střední Evropy proti západní Evropě a dal gól. Už trochu scvrklý míč s podpisy hvězd, jakými byli Meazza či Sárosi. A poslouchal jsem, kolik sběratelů tuhle trofej chce a jak odcházejí s nepořízenou.
Pak se náhle zeptal: "Koho z toho našeho římského mančaftu jste už navštívil?" "Včera pana Boučka v Černošicích a bylo to moc smutné," řekl jsem a popsal tristní situaci centrhalva Sparty, jenž žil opuštěn v polorozbořeném statku. "Chudák Jarda, takový elegán a velký fotbalista. Jak mu jen pomoci?" přemýšlel nahlas.
Raději jsme přešli k jinému tématu: dopisy, či spíš žádosti o autogram. "Za měsíc jich najdu ve schránce padesát," pokrčil rameny, jako by nechápal, že podpis nejlepšího střelce světového šampionátu má i po půlstoletí velkou cenu. "A před třemi roky přijel za mnou do Žebráku novinář až z Venezuely."
Při hovoru o houbaření a zahradničení se pan Nejedlý pochlubil první cenou za česnek na výstavě místních zahrádkářů, vlastně taky zlatou medailí. Na exkurzi po zahradě nás doprovázel tehdy osmiletý vnuk Olda Nejedlý II. Dědeček mu mezi řečí přihrával míč, perfektním nártem, vždy přesně a s úsměvem.
Na dalším srazu Klubu kanonýrů, v tom velkém mumraji lidí, jsme prohodili pár slov - o Spartě, houbách i o česneku. Bylo to však naposledy, což nikdo nemohl tušit. Když se hrál v devadesátém roce světový šampionát opět v Itálii, pořadatelé pozvali Oldřicha Nejedlého, stejně jako Františka Pláničku, coby čestného hosta. "Těšil se, ale měl propadlý cestovní pas," vzpomíná dnes paní Nejedlá. "Honem si obstarával nový a to se mu stalo osudným. Unavený se vrátil z Prahy, kde vše zařídil, druhý den ráno se probudil, ale vzápětí usnul navždy..."
Osmdesátiletý Oldřich Nejedlý zarmoutil všechny lidi, kteří ho znali, 11. června 1990.
