„Koukejte na tuhle fotku. Trnava, rok 1972, mistr ligy. Laco Kuna mi umřel, Vlado Hagara taky, Jožko Adamec a Varadin předloni, Tono Hrušecký loni, Valentovič jako mladičký na rakovinu.“ Nebojte, tohle nebude smutné povídání, dvaasedmdesátiletý Dobiaš je pořád plný elánu: „Ale oteklo mi koleno, tahali z něj pět ampulek vody. Mám artrózu, už nekopu. Jen autogramiády, besedy, sázení, karty.“
5. září 2020
Vezme klíčky s čipem a nadšeně povídá: „Hoši, něco vám ukážu.“ Karol Dobiaš otevře garáž v pražském Braníku, rozsvítí a oči se mu rozzáří. Na poličkách lesklé poháry, trofeje, na stěnách plakáty, fotky, kresby, děkovačky. Vítejte ve světě největšího z fotbalových Čechoslováků. Patino mu odjakživa říkají, protože mu při běhu paty létaly do stran.
