Petra Čecha stejně jako jeho spoluhráče baráž zastihla v dobré formě a pohodě. Když v odvetě v Podgorici italský sudí Rizzoli odpískal konec, Čechovy ruce vyletěly k nebi a pak už začal slavit se spoluhráči.
"Měli jsme obrovskou radost, byli jsme nadšení," zářil devětadvacetiletý gólman Chelsea po vítězství 1:0.
Zářil nejen radostí, ale především výkony v brance. "Hlavně v odvetě jsem si zachytal až zbytečně moc. Byly to docela nervy," připustil.
Měl jste obavy?
Kdyby v průběhu druhé půle dali domácí gól, tak nás čekaly asi perné chvíle. Naštěstí jsme odolávali, a čím víc se blížil konec, otevíraly se nám šance na brejky. Škoda, že jsme nějaký nevyužili už dřív. I tak jsme na hřišti nechali všechno.
Kdy jste definitivně začal věřit, že postoupíte?
Ve chvíli, kdy dal Petr Jiráček gól. Do konce chybělo deset minut a oni by museli dát čtyři. A to bylo nemožné. Ale kdyby skórovali první oni... Šance na to měli.
Která z nich byla pro vás nejnebezpečnější?
Asi ty závary, kdy člověk nic nevidí a míč se různě odráží a pak kolem všech proletí. Při těch jejich šancích, kdy byli sami přede mnou, to tak horké nebylo. Dobře jsem viděl a věděl, co chci udělat. Nepříjemná byla hlavně dorážka Vučiniče. Když jsem chytil jeho první střelu, tak jsem si myslel, že už je klid, ale míč se odrazil zase k němu. Musel jsem hodně rychle na nohy.
Když po tutovce Damjanoviče šel míč do břevna a ven, tak jste přiznal teč a soupeř zahrával roh. Jak dlouho jste se rozmýšlel, že toto neobvyklé gesto uděláte?
Bylo to jasné. Rozhodčí se na mě díval, pak se na dálku domlouval s pomezním. Tak jsem mu pokynul, že to je roh. Bylo to jasné. Sudí to na hřišti mají těžké a někdy je zapotřebí, abyste jim pomohli.
V první půli vás vystrašil spoluhráč Sivok, který hlavou dával malou domů. Zatrnulo vám?
Byl by to pro nás ten nejhorší možný začátek. Křiknul jsme si, ať mi to dá. Jenže pak to vypadalo, že se k míči v klidu dostanu dřív. Tak jsem si zavolal, že je to dobrý, ale to mě zase neslyšel. Viděl jsem, jak na centr jde, že bude míč hrát. Tak jsem se vracel a naštěstí jeho úmysl odhadl.
Co váš zlomený nos?
Asi bych o tom neměl moc mluvit, ale trpěl jsem hodně. Proto si vážím, že jsem mohl chytat a že jsme postoupili.
Kdybyste měl zhodnotit celou kvalifikaci, co byste řekl?
Byla to dlouhá cesta a my jsme ji začali nejhůř, jak jsme mohli. Proti Litvě jsme měli deset šancí a prohráli jsme. Pak bylo kolem mužstva negativní prostředí, vlastně jsme pořád bojovali o přízeň diváků. Ale semkli jsme se a chtěli jsme lidem dokázat, že to dokážeme, že postoupíme. Povedlo se, i když to bolelo.
Jak to myslíte?
Vlastně každý zápas byl pro nás jako finále. Hráli jsme desetkrát finále. Rozehráli jsme si to tak, že jsme se vždycky sami dostali pod tlak a museli další zápas vyhrát. O to je ta naše radost větší.
