Hokejovou zemi pohltila osm měsíců před startem mistrovství světa v Kataru nefalšovaná fotbalová horečka.
Kanadští fotbalisté se po 36 letech vracejí na mistrovství světa |
Fanoušci, kteří v divokých kulisách vítali národní tým před torontskou BMO arénou, už před výkopem zápasu proti Jamajce tušili, že se bude slavit. Vítězství 4:0 pak potvrdilo: Kanada si zahraje na světovém šampionátu! Podruhé v historii, poprvé po šestatřiceti letech.
„Teď jsme země socceru,“ bil se do prsou obránce Alistair Johnston a těžko říct, jestli se mu hlas třásl víc rozrušením, nebo zimou.
Kanadský obránce Doneil Henry (vpravo) a jamajský záložník Atapharoy Bygrave
V konkurenci Spojených států, Mexika nebo Kostariky si Kanaďané senzačně zajistili postup jako první – třeba i proto, že maximálně využili všeho, co jim dávalo výhodu.
Proč se asi v neděli hrálo v promrzlém Torontu, kde vedle trávníku ležela vrstva odklizeného sněhu, fičel vítr a hráčům se kouřilo od úst? Přece proto, aby Kanaďané soupeři dali najevo, že doma se bude hrát podle jejich pravidel.
Doma si vytvořili ledové království, odkud v listopadu podruhé vyrazí na nejsledovanější turnaj planety. Když už se vracíme k premiéře v roce 1986 v Mexiku, sluší se připomenout, že nesla československý podpis. Gól, který Kanaďany na turnaj poslal, zařídil Igor Vrablic, rodák z Bratislavy, jehož rodiče našli po emigraci nový domov v Ontariu.
V širším kanadském kádru sice i teď najdete záložníka Krise Twardeka, bývalého českého mládežnického reprezentanta, ale rozhodující zásluhu na senzačním postupu přisuzujte muži s anglickým pasem a pofidérní hráčskou kariérou.
Trenér John Herdman, energický chlapík, který narostl jen do 165 centimetrů, dokázal kanadský fotbal pozvednout do netušených výšin.
Trenér kanadských fotbalistů John Herdman.
Přitom než v roce 2018 tým převzal, měl s fotbalem v mužském podání mizivé zkušenosti. Trénoval ženský výběr Nového Zélandu, pak kanadskou ženskou reprezentaci, s níž dvakrát získal bronz na olympiádě. Asi není divu, že když ho asociace převelela k mužům, řada lidí pochybovala. Ale mohlo vlastně být hůř? Vždyť ještě před deseti lety Kanada utrpěla hrůzostrašný výprask 1:8 od Hondurasu a fanoušci i hráči měli sebevědomí na nule.
„Tahle země nikdy nevěřila, že může ve fotbale uspět. Neměla důvod. Teď ho má,“ jásal Herdman ve víru oslav, když ho hráči zlili šampaňským. „Teď z nás může být fotbalová velmoc. Přišel náš čas.“
Až tak? Nezní to moc nabubřele?
Ani ne, když pochopíte, že přesně tohle uvažování Herdmana dovedlo k úspěchu. Když nakráčel do kabiny před svou premiérou proti Panenským ostrovům, hráčům nakázal: „Chci od vás nejvyšší vítězství v kanadské historii. Komu se to nelíbí, nemá v týmu co dělat.“
Výsledek? Výhra 8:0 skutečně znamenala pokořený rekord a taky začátek nové éry. Herdman postavil tým kolem talentů Daviese a Davida. Rok vytrvale – a nakonec úspěšně – přemlouval portugalského mládežnického reprezentanta Eustáquia, rodáka z Kanady, aby si změnil občanství. A na tabuli namaloval schéma nazvané „pyramida bratrství“: zásady, díky kterým tým začal držet pevně pohromadě.
Proto Kanada vyskočila na 33. místo žebříčku FIFA. A hlavně do Kataru, kde Herdman plánuje další průlom: „Postupem nic nekončí. Vím, že můžeme porazit kohokoli.“
