Česko-běloruský minisouboj se odehrál v září ve druhém kole italské ligy. Soupeři si spolu zahráli víc než dost: Gurenko operoval na pravé straně záložní řady Piacenzy, Jankulovski coby jeho přímý protivník držel levou stranu sestavy Udine.
Na štírka, který zprava zakládá útočné akce, si bude muset dát i v kvalifikaci pozor: "Je malý, ale pěkně drzý, není lehké jej uhlídat. Hodně se zapojuje do útoku, takže i když v reprezentaci nehraji v záloze, jistě se s ním potkám i jako obránce. Pokud tedy budu hrát," říká Jankulovski.
Gurenko zatím letos nad českými hráči vede, v prvním kole s Piacenzou vyhrál 2:1 v Brescii, jejíž branku hájil Srníček, nad Jankulovským a jeho Udine zvítězil dokonce 2:0.
V reprezentačním dresu však má opačnou bilanci. Sergej Gurenko totiž pamatuje oba souboje z kvalifikace o EURO 1996, ve kterých Češi vyhráli 4:2 v Ostravě a 2:0 v odvetě v Minsku.
Ostravský duel v březnu 1995 byl jeho teprve pátým zápasem, ve 22 letech v národním týmu začínal. Teď je mu třicet, nosí kapitánskou pásku a je s 57 starty běloruským rekordmanem v počtu mezistátních zápasů.
Může oživit vzpomínky, z kvalifikace v polovině devadesátých let jej čekají i reprízy zápasů s Nizozemskem. Všichni tři soupeři jsou znovu v jedné skupině. "Nizozemci a Češi jsou znovu favority, ale v roce 1995 jsme Holanďany porazili, a proč by se nám něco podobného nemohlo povést znovu. Myslím, že bychom mohli překvapit i Čechy, u nás je možné všechno," prohlásil po lednovém losování.
Gurenkovi patří i další rekord, je prvním běloruským fotbalistou, který se dostal do italské ligy. Západní kluby jej objevily v Lokomotivu Moskva, s nímž se v letech 1998 a 1999 dvakrát dostal do semifinále dnes již zaniklého Poháru vítězů pohárů.
Ve druhé úspěšné sezoně se ruský klub zastavil na Laziu Řím, které soutěž později vyhrálo. A Gurenko se do věčného města o pár měsíců později stěhoval, stal se však hráčem konkurenčního AS Řím.
Mezi hvězdami ve slavném velkoklubu se však neprosadil, za půldruhého roku odehrál jen pět ligových zápasů a paradoxně více si hrál za národní tým. V období klubové nečinnosti si připsal deset reprezentačních startů.
V lednu 2001 odešel do Španělska, kde pravidelně nastupoval za Real Zaragoza, ale po půl roce byl zpět v Itálii. Přestoupil do Parmy, kde se znovu opakoval římský scénář: za rok nastoupil v Sérii A třikrát, zato v reprezentaci osmkrát.
Snad se teď na podzim při hostování v Piacenze dočká lepších časů. Sezonu začal v základní sestavě, po dvou kolech z ní však vypadl. Přesto na reprezentaci přijel s dobrou formou a v utkání s Rakouskem patřil k nejlepším. Měl jen smůlu, že z jeho gólových přihrávek spoluhráči nic nevytěžili. "Musíme si na něho dávat pozor," připomíná Marek Jankulovski.
