Pan Walter náleží mezi statisíce maradoniánů, kteří společenstvím prošli od jeho založení v roce 1998.
Nyní je čeká krize víry. Bůh opouští Zemi.
„Nemám slov,“ rozplakal se podle listu Buenos Aires Times další z nich jménem Guillermo Rodríguez, neboť si uvědomil, že už si nikdy nesplní životní sen: obejmout Diega Armanda Maradonu.
Uctívání fotbalových idolů má tisíce podob. Tahle je sice extrémní, avšak hodná zesnulé ikony. Maradona byl zkrátka D10S, což je narážka na španělské Dios (Bůh) a jeho osudové číslo. Přesně to vystihuje, co pro Argentinu znamenal.
Jak pronesl Alejandro Verón, jeden z otců-zakladatelů jeho církve: „Formálně jsem katolík, ale v srdci je mým náboženstvím Maradona.“
Musíte jim přiznat básnivost, když do vlastního desatera jako první přikázání vepsali: Míč se nikdy nesmí dotknout země. Tak typické pro geniálního žongléra s desítkou!
Na maradoniánských mších se biřmovalo a zkouškou víry byla třeba schopnost dát gól levačkou, narážka na onu „boží ruku“ ze světového šampionátu 1986.
Za Nový rok jim platil 30. říjen, Maradonovy narozeniny, a podle jejich kalendáře se zrovna píše rok 61 AD (After Diego, Po Diegovi). Podivné? Ano, ale každé náboženství má přece svébytné rituály. A jak Verón vysvětloval pro list Guardian: „Taky každé musí mít svého boha. Nikdy nezapomeneme na jeho zázraky na hřišti; na to, co v nás probudil.“
Když umírají velikáni, kvete patos, ale i do něj se vkrádá magično, tak typické pro Latinskou Ameriku. Třeba slova jednoho anonymního fanouška kondolujícího na sociální síti, jež jsou nyní houfně překládána do všemožných jazyků: „Byl to bloudící, obscénní,hříšný bůh. Ten nejlidštější ze všech bohů.“
 |
Maradoniáni právě v jeho eskapádách, příliš šílených i na odpočaté Rolling Stones v nejlepších letech, dokonce uzřeli důkaz božství.
„Takové množství kokainu by smrtelníkovo tělo nevydrželo,“ řekl Mariano Israelit, sportovní novinář, který se k Maradonovi dostal blízko: „Diego byl z jiné dimenze. Říkal spoustu hloupostí, dělal mraky chyb, ale je mu odpuštěno, protože on byl legenda, mýtus.“
Že si nyní plačící pan Rodríguez u příležitosti nedávných Maradonových šedesátin nechal vytetovat jeho portrét, nebylo v Argentině nic výjimečného. Stejně jako zástupy chlapců pojmenovaných Diego - občas navíc i dvojčata Mara a Dona. A bude tomu tak nejspíš i nadále.
Bohové přece neumírají.
