„Celý život jsem se snažil bavit lidi, hrát pro ně i pro sebe, abych měl ze hry radost,“ říká oslavenec.
„A bohužel ta penalta přehlušila všechny ostatní momenty z mé kariéry. Proslavilo mě to, ale také na ni trochu žárlím.“
Finále mistrovství Evropy 1976, Bělehrad, stadion Crvené zvezdy zvaný Maracaná. Poslední série penaltového rozstřelu. Československo v něm vede 4:3, protože nešťastník Uli Höness bránu překopl.
Panenka se rozbíhá, míč jemně podkopává, brankář Sepp Maier se válí u tyče, zatímco míč se pomalu snáší obloučkem do středu brány. Hotovo, národní mužstvo vyhrává mistrovství Evropy.
Způsob, jakým Panenka penaltu zahrál, je legendární. Kdykoli, kdekoli a kdokoli ji napodobí, je to prostě „Panenka penalty, The Panenka“ a podobně.
„To je jistota, brankář vždycky skočí k tyčí,“ říkává architekt lobu do středu brány.
Ve světě je slavnější než většina současných fotbalových reprezentantů.
Málokterý fotbalista se může pyšnit tím, že je po něm pojmenován herní prvek. Například Johan Cruyff má Cruyffovu otočku, po Mexičanovi Cuauhtémocovi Blancovi je pojmenován trik, kdy s míčem mezi nohama hráč proskočí mezi dvěma obránci (Cuauhtemiňa). Zinédine Zidane pak proslavil otočku na míči, které se nyní říká Zidanova pirueta či zidanovka. Ale žádný způsob není pojmenován čistě příjmením hráče.
„Je to i tím, že mám výhodné jméno, které se ve všech zemích vyslovuje stejně. To je výhoda,“ usmívá se někdejší fotbalista Bohemians a Rapidu Vídeň.
Nedávno ho opět připomněl například kapitán Realu Madrid. „Další do sbírky, Antoníne,“ napsal Sergio Ramos na svém twitterovém účtu. Mimochodem, dloubák použil už potřetí.
„Jsem rád, že to napodobují další hráči a že i po letech ta myšlenka neumřela a pořád to hráči tak kopou. To je pro mě vyznamenání. Ale mohly by občas poslat nějaké tantiémy,“ pronesl se smíchem
„Jednou přijela do Prahy mexická, nebo peruánská televize, už nevím, a ukázala mi asi osmdesát těchto penalt a měl jsem to okomentovat. A ve druhé argentinské lize to nějaký hráč kopl lépe než já,“ řekl. „Všechny ty penalty skončily gólem. Ukazuje to, že když se to dobře provede, tak na 99 procent je to gól.“
Zároveň ale upozornil na to, že bez tréninku by se do takto zahrané penalty hráči pouštět neměli. „Já to piloval dva roky. Není možné to poprvé udělat v zápase. Je třeba to občas trénovat.“
Sám možná ještě více než na triumf ve finále mistrovství Evropy vzpomíná na exhibiční zápasy výběrů světa.
„Největší moment pro mě byl, že jsem měl možnost hrát několikrát po boku těch největších hvězd jako Bobby Charlton, Eusebio, Franz Beckenbauer, Johan Cruyff, Kevin Keegan, Lev Jašin... To bylo pro mě obrovské vyznamenání,“ vzpomínal.
„Cítil jsem se velmi dobře, i když jsme neuměl řeč. Ale oni mě brali jako jednoho z nich. Všichni byli neskutečně skromní a výborní nejen jako fotbalisti, ale i po lidské stránce.“
Moc dobře si uvědomuje, že od 70. a 80. let minulého století se fotbal zásadně změnil a on by dnes už zřejmě nebyl hvězdou jako ve své době.
„S mým stylem hry bych dnes asi uplatnění neměl. Ale zase ti kluci mají výhodu, že když jsou opravdu dobří, tak zajistí sebe, rodinu, svoje děti a několik dalších generací. Takové podmínky my neměli.“
Všechno nejlepší, Antoníne.
