„Zápasy mě vtahují do hry. Kolikrát ani nevnímám, jestli při tom sedím, nebo stojím, co gestikuluji. Chci pomoct, ale zapomínám a občas – ne záměrně – něco vyvedu,“ přiznává rodák se severomakedonské Strugy, který našel na Slovácku druhý domov.
Derby jste hrával, poslední roky ho ale sledujete z lavičky. Je to velký rozdíl?
Je to těžší. Když jsi na hřišti, můžeš výsledek ovlivnit. Když ale stojíš za lajnou, kde sice vidíš celé hřiště, nemůžeš nijak pomoct.
Jste nervóznější?
V zápase jsem nebyl nervózní nikdy. Ale teď, když vidím, co kluci dělají celý týden, jak se snaží nachystat, trošku za ně nervózní bývám. Může se stát cokoli, co ani nechtějí udělat.
Často dostáváte žluté karty, pokuty. Nevyčítáte si zpětně, že jste to měl raději ustát?
I jako hráč jsem karty sbíral. Někdy mě mrzí, že jsem udělal nějakou věc. Ale jak říkám, nemůžu si pomoct. Je pro mě těžké udržet emoce.
Slovácko - ZlínSobota 15.00 online |
Jste součástí realizačního týmu na lavičce. Co takhle si zkusit trenéřinu?
Ještě když jsem hrával, slíbil jsem si, že trénovat nebudu, i když jsem chtěl zůstat u fotbalu. Vidím, co ta práce obnáší. Že jsem se stal hned po skončení kariéry funkcionářem, jsem neplánoval, byla to shoda okolností. Dva měsíce jsem stál kvůli zranění a pak jsem dostal nabídku, jestli nechci pomoct jako sportovní manažer. Za to jsem rád. Bylo to ze dne na den, takže hráčský zápal ve mně zůstal.
Manažerská práce je snadnější než trénování?
Více mi vyhovuje. Pořád jsem na telefonu, jednám s lidmi. Vím, co chci. Hráčů je dvacet, někdo nevnímá, jiný nemá formu, další je unavený. Neměl bych to úplně pod kontrolou, přitom jsem rád, když mám věci nalajnované. Asi bych byl pořád nas... Klobouk dolů, jak to trenér zvládá.
V týmu je spousta vašich spoluhráčů. Přistupujete k nim jinak?
S Milánkem (Petržela) a Kácou (Kadlec) jsem hrál ještě v Synotu. Ale hráče nerozlišuji. Všichni, kteří hrají za Slovácko, jsou pro mě jako druhá rodina, na prvním místě. Hodně si jich vážím. Vím, co to obnáší. Fotbal jsem hrál v šesti zemích, každá je jiná, každý hráč má jinou povahu.
A zase ten Kalabiška! Tápající útočníky Slovácka zastiňuje obránce |
I bažanti vám můžou říkat Šumi?
Pro každého jsem Šumi. Na vykání si nepotrpím. Když někteří mladí kluci mi občas vykají, dělám si z nich srandu.
Když jste přišel v 21 letech do tehdejšího Synotu, museli vám místní zdůrazňovat, že utkání se Zlínem jsou výjimečná?
Nevěděl jsem to, ale když jsme se chystali na zápas, tak to připomínali. Koncentrace byla maximální. Nikdo nechce zklamat vlastní fanoušky. Jak se derby blížilo, byli jsme na tréninku agresivnější. Fanoušci jsou fantastičtí a zaslouží si, abychom derby vyhráli, i když ne vždy se to povede.
 |
Vy jste odehrál osm derby a slavil jen jedno vítězství. Štvalo vás hodně, když jste Zlín neporazili?
Jako hráče tě štve každá porážka – a ještě v derby. O to více, že jsme často dominovali, ale nedali gól. Další týden jsem byl hodně nas... Připomínali nám to fanoušci. Říkají, že můžeme prohrát s kýmkoli, jen ne se Zlínem. Líbí se mi, jak je to nastavené.
Od příchodu trenéra Martina Svědíka Slovácko v derby kraluje. Užíváte si to?
Užívám si každou výhru. Jsem rád za hráče, kteří tomu hodně obětují, i za lidi, kteří se starají o chod klubu, připravují třeba hřiště. Neumím prohrávat, proto to na lavičce tolik prožívám.
V posledních sezonách máte nad Zlínem navrch. Je pro vás určité zadostiučinění, že jste teď fotbalovým králem kraje?
Takhle to nevnímám. Pro mě je důležité, abychom vyhráli každé utkání, abychom se zlepšovali. Derby beru jako zápas, který si chtějí fanoušci užít.
Zlín se teď neustále zachraňuje, naposledy dokonce v baráži. Kdyby sestoupil, chyběl by vám vzájemný duel?
Ano. Fanoušci se aspoň dvakrát mezi sebou utkají, trochu si zanadávají. Ostřejší je to i na hřišti, hráči se pohádají, kolikrát je to na nože, ale po zápase si plácneme.
Sportovní ředitel Veliče Šumulikoski na tiskové konferenci fotbalového klubu 1. FC Slovácko před začátkem nové prvoligové sezony.
Je v derby výhoda, že máte v týmu řadu odchovanců?
Je to obrovské plus. Vědí, co je čeká. Od malička zažívají vzájemnou rivalitu. V zápasech i v hledišti.
Od postupu do Evropské ligy jde Zlín setrvale dolů. Nemáte obavy, aby vás po účasti v Konferenční lize nepotkalo to stejné?
Máme právě výhodu v tom, že máme v týmu hodně odchovanců a dobrého ředitele klubu (Petr Pojezný), jemuž na klubu hodně záleží. Skoro každý den se bavíme, co a jak zlepšit. Zatím to funguje.
Přijde mi, že jste takovým nárazníkem mezi trenérem Martinem Svědíkem, který je maximalistou, a šéfem Pojezným, který je opatrnější.
Musím říct, že to mám někdy těžké. (úsměv) Trenér chce, abychom se zlepšovali hned, pan Pojezný to vidí svrchu. Chápu oba. Snažím se to vybalancovat.
Když jste přestoupil jako mladík do Hradiště, pomyslel byste si, že tady zakotvíte?
Tak jsem nepřemýšlel, ale líbilo se mi tady. Vždycky jsem se sem vracel s přítelkyní, i když jsem hrál v cizině. Třeba jen na pár dnů. Lidé jsou tady příjemní, cítil jsem se tady jako doma.
Více než v rodné Severní Makedonii?
Doma je doma, ale málo tam teď jezdím. Času moc není, letos jsem to nestihl. Asi to otočím v repre pauze. Stačí pár dnů. Je to tam hektičtější, nemohl bych zajít na kafe sám nebo ve dvou. V Hradišti je život klidnější. Našel jsem tady druhý domov, jestli ne i první.
Lidé vás ale tady poznávají, ne?
Jasně. Hovor vždycky začínáme a končíme fotbalem. (úsměv)
