Přesto si znovu stoupne do branky Slavie jako jednička.
Když v roce 1993 poprvé ochutnal ligu, spousta jeho dnešních spoluhráčů každé ráno fňukala, že se jim nechce do školky. Teď za jménem Martin Vaniak najdete unikátní údaj: 421 prvoligových utkání. A pořád nekončí.
Večer po utkání s Bohemians se počet zápasů posune na 422. "Chci vydržet ještě rok," říká slávistický brankář. "Ale když budu cítit, že už Slavii nemám co dát, a lidi mi za špatné výkony budou nadávat do dědků, bez problémů skončím z hodiny na hodinu."
Liga v číslechNejstarší hráči
|
Musíte se ráno hodně přemlouvat, abyste šel do práce?
Vůbec ne, věřte mi. Já mám fotbal rád. I kdybych nechytal a dělal jen náhradníka, přijdu na trénink rád. S mladými se stárne pomaleji. Já si v kabině občas připadám jako děcko, i když bych hodně klukům mohl dělat tátu.
To byste mohl, táhne vám na čtyřicítku. Čeká vás poslední sezona?
Nevím. Může se stát, že odchytám jen podzim, můžu zůstat déle. Záleží na výkonech, na zdraví. Tělo se začíná bouřit proti tomu, že s ním pořád bouchám o zem. Záda, boky... Už teď počítám s tím, že budu muset jít na umělý kloub.
To je tak vážné?
Platím daň za dlouhou a krásnou kariéru. Mám artrózu v levé kyčli, jde o druhý až třetí stupeň, od bolesti mi pomáhá injekce. Když ránu vstávám, cítím celé tělo, jak mi vzdoruje.
Nehazardujete až moc?
Vím, že už si fotbalem ubližuju, jdu přes závit, ale když mě to pořád tak baví. Už minulý rok jsem přesluhoval, tak si to ještě chvíli natáhnu. Když ucítím, že to nejde, zabalím to.
To půjde snadno, nebo se té chvíle bojíte? Sparťan Tomáš Řepka tvrdí: Děsím se konce kariéry, to si pro mě přijde polosmrt.
I já se bojím. Fotbal přes dvacet let řídí život můj i mé rodiny. Je to život s pevnými body. Přesně vím, kdy mám práci, kdy volno, kdy si můžu dovolit vypnout, kdy se musí jet nadoraz. Za celou kariéru jsem se třeba s dovolenou nemohl trefit do prázdnin svých dětí. Neříkám to, abych se litoval, je to realita. Nevím, co bude potom, bojím se prázdna.
Tělo si odfrkne, až skončíte.
Nevím, třeba se kompletně sesype. Dvacet let je v zápřahu, pořád ve stresu. Nerozloží se, až to skončí?
Tak nechme budoucnost být. Co čekáte od sezony, která začíná?
Pokaždé si dávám předsevzetí, takovou osobní motivaci. Ta současná zní: odehrát tenhle půlrok 16 zápasů! Pak bych byl šťastný. Znamenalo by to, že tělo drží a já svými výkony nezavdal příčinu, aby mě z branky odvolali, jako se mi to stalo loni hned po prvním kole.
Fanoušci Slavie vás tehdy nejdřív posílali do důchodu a po chybách vašich kolegů zase úpěnlivě prosili, ať se do branky vrátíte. Není to pro tak slavný klub ostuda, že spoléhá na devětatřicetiletého gólmana?
Neřekl bych. Proč chytá Jarda Blažek ve Spartě? Proč Vaniak ve Slavii? Na takové kluby nestačí, že jste jen dobrý gólman, musíte na to mít taky hlavu, abyste ten obrovský psychický tlak zvládli. Já v nadsázce říkám, že jednu dvě střely chytí každý, ale chyťte je, když se nedaří a každý od vás chce jen vítězství. Pak se projeví síla osobnosti.
Slavia minulou sezonu pokazila. Jaká bude ta letošní?
Musí být lepší! Mám velké přání: abychom se přiblížili fotbalu, který jsme hráli před dvěma lety v době, kdy se otevíral nový stadion. Ofenzivní, technický, rychlý, se spoustou gólů. Aby se vrátili fanoušci a chodilo jich zase patnáct tisíc.
To může jít docela těžko, když Slavia po devatenácti letech vůbec nebude hrát evropské poháry.
Může to jít těžko, ale musíme to zkusit. Přišli zkušení kluci jako Lukáš Jarolím, Jirka Koubský nebo Karol Kisel, atmosféra se uklidnila a řeknu vám, že mě výkony v letní přípravě strašně mile překvapily.
Ale to byla jen příprava.
Jistě, beru ji s rezervou, přesto ve mně vzbudila pozitivní pocit, že se to ve Slavii otáčí k lepšímu. Víte, asi se muselo něco stát, aby se klub dostal z jisté letargie, z takového uspokojení. Dva roky po sobě jsme lehce prošli k titulu, všechno šlapalo a nejspíš jsme ztratili pokoru. Myslím všeobecně, nejen hráči v kabině. Proto přišel trest, ze kterého se celá Slavia musí poučit.
