Po více než měsíci se hráči Slavie, vedoucího týmu fotbalové ligy, dočkali – stejně jako většina dalších českých fotbalových profíků. Včera se jejich život začal vracet do normálu. Velmi pozvolna.
Jak trénují Slavia a Bohemians: Hlavně, ať to lítá, jste daleko od sebe |
Situace, ve které se fotbalisté kvůli pandemii koronaviru octli, se totiž zatím běžnému režimu ani neblíží. „Všechno je naruby. Všechno děláte jinak, než jste zvyklí,“ popisoval včera kouč Jindřich Trpišovský. „Co si budeme povídat: s profesionálním kolektivním sportem to teď nemá moc společného. Je to spíš takové šidítko, aby se něco dělalo.“
Pravda je, že pohled na trénující slávisty byl v pondělí dopoledne hodně nezvyklý. A zdaleka nejen proto, že někteří změnili účesy, v karanténě vzali do ruky strojek a šli téměř dohola.
Zatímco je v zádech hřálo příjemné jarní slunce a lehce pofukoval větřík, obsadili dvě tréninková hřiště, postavili se do povinných dvoumetrových rozestupů a pustili se do cvičení, kterým evidentně něco zásadního chybělo.
Kontakt.
Souboje.
Soupeření.
Nic z toho jste v pondělí v Edenu neměli šanci spatřit. Jednak proto, že slávistický tréninkový areál před případnými zvědavými fanoušky z bezpečnostních důvodů pečlivě střežila ochranka. A především proto, že se nic takového nedělo. Profesionální fotbalisté se sice vrátili k tréninku, ale platí pro ně striktní omezení, která z přípravy dělají hlavolam pro trenéry.
Jak mají hráči trénovat, když se k sobě pořádně nemohou přiblížit? „Snažím se na tom hledat i pozitiva. Na skupinku o osmi hráčích připadají dva trenéři, takže se dá pracovat víc do detailu, nacvičovat věci, na které v sezoně běžně není čas,“ našel Trpišovský klady. Ale...
„Fotbal je kontaktní sport, ve kterém se celý týden připravujete na víkendový vrchol – zápas. A situace, ve které jsme teď, to je... Asi jako když zastavíte na benzince a nemůžete si dojít natankovat.“
Spousta aspektů, které dělají fotbal fotbalem, v éře koronaviru vymizela. I kdyby se liga znovu rozjela dřív než původně plánovaného 8. června, jak v pondělí naznačil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, pak téměř jistě bez diváků.
V případě, že týmy do té doby budou žít jen v současné fotbalové beta verzi, musí se trenéři smířit s tím, že nemohou v hráčích rozvíjet cit pro kombinaci nebo správné načasování. Poté, co fotbalisté víc než měsíc jen zvedali činky doma v obýváku a běhali po lesích, se aspoň dostali na hřiště, ale cvičení, do kterých se mohou zapojit, jsou jen lehoučkým odvarem opravdového fotbalového zápolení.
Zprávy z klubůZ Plzně. Trenér Adrian Guľa v roušce s klubovým logem pečlivě sledoval, jak to včera před polednem začalo. Tři hřiště v tréninkovém areálu v Luční ulici zaplnily skupinky po sedmi hráčích. „I za to jsme rádi,“ řekl kouč. Zásadní heslo? Neshlukovat se! |
Hygienická a bezpečnostní opatření mají i další dopady: hráči nesmějí trávit čas společně, takže rázem neexistují společné obědy, kafíčka nebo klábosení v kabině.
Do té slávistické v neděli naběhlo komando specialistů v bílých kombinézách a dezinfikovalo pomocí rozprašovačů a ozonových generátorů vše, co mu přišlo pod ruku.
Z preventivních důvodů: hráči se sice ve vnitřních prostorách nepohybují a nemohou se ani sprchovat po tréninku, ale například kustodi do kabin chodí pro balony a další tréninkové vybavení.
Jenže ať se kluby snaží sebevíc, riziko úplně zaplašit nemohou. A hráči i trenéři si to dobře uvědomují.
„Maximálně se snažíme všechno dodržovat, ale když cvičíte přihrávky, hráči u toho běhají a vydechují ve vysoké intenzitě,“ namítá Trpišovský. „Nejsem doktor ani epidemiolog, neumím to odborně posoudit, ale z laického pohledu si uvědomuju, že aby bylo všechno stoprocentně bezpečné, musel by mít každý hráč sám pro sebe půlku hřiště.“
Do takového extrému zatím situace nezašla, ale sítí obehnaná hřiště kousek od ragbyového areálu v Edenu i tak působila dost opuštěně. Skupinky se držely v rozích, většina trávníku zůstávala nevyužitá.
Chyběly legrácky, pošťuchování, jiskření. A nedá se očekávat, že by se situace měla rychle změnit. Už teď má profifotbal výjimku, na další uvolnění pravidel si musí počkat.
„Nějak si poradíme. A dění kolem fotbalu je legrace v porovnání s tím, co musí spousta lidí řešit,“ uvědomuje si Trpišovský. „Ale z budoucnosti mám strach. O koronaviru toho pořád moc nevíme, kdo ví, jaké může i na trénovaném těle zanechat následky.“
