Užíváte si to? Říkáte si: Tohle a tohle dělám naposled?
Když třeba jedu autem, tak takhle přemýšlím. Ale pořádně mi to dojde asi později. Až začne příští ročník, budou mě svrbět nohy.
Takže možná naskočíte ještě někam do nižší soutěže, jako to dělá spousta bývalých špičkových fotbalistů.
V žádném případě. Devatenáct let jsem hrál profi fotbal, i když za totality se tomu tak neříkalo. Za tu dobu jsem si zvykl na určitou úroveň. Abych se někde v divizi nervoval na někoho, kdo fotbal tolik neumí, a ještě se u toho nechal okopávat, to nemám zapotřebí.
Nebyl jste při svých nárocích nervózní i na spoluhráče z české ligy, když jste se do ní v roce 1998 vrátil po devíti letech v Kaiserslauternu?
V Česku nemůžete mít stejné nároky jako v bundeslize, není to stejná kvalita. Jsou tady šikovní mladí kluci, ale když je v německém klubu šest sedm výborných cizinců, moc si toho o fotbale vysvětlovat nemusíte.
Mohl jste se do Německa vrátit, ještě při angažmá v Drnovicích vás přece přemlouvali.
Nepřemlouvali. Jsem rád, že mě přemluvili rok předtím, kdy už jsem chtěl z Kaiserslauternu odejít, protože jsem získal s klubem titul. Pro další sezonu věděli, že jsem pevně rozhodnutý odejít. Tak mi pouze řekli, že se mohu kdykoliv vrátit.
MIROSLAV KADLEC - Jedna z největších postav posledních let českého fotbalu, Osobnost ligy za rok 2001, obránce s mimořádným přehledem a kopací technikou.
Nikdy jste neměl chuť to udělat?
- Narozen 22. června 1964 v Uherském Hradišti.
- Hrál za Uherské Hradiště (1971-1983), Vítkovice (1983-84 a 1986-1990), Cheb (1984-86), Kaiserslautern (1990-1998), Drnovice (1998-2001) a Brno (2001-2002). „Nikde mě neocenili tolik jako v Německu. Jsem pryč už čtyři roky, a když tam dvakrát do roka přijedu a jdu po ulici, neznámí lidé se ke mně stále hlásí.“
- V české lize odehrál 294 zápasů a dal 26 gólů, v reprezentaci 64 zápasů/2 góly n Je vicemistrem Evropy 1996, v semifinále proti Francii vstřelil v penaltovém rozstřelu vítězný gól.
- V Kaiserslauternu získal dvakrát titul mistra Německa.
- Je ženatý, má syna a dceru. Syn Michal hraje ligu za Synot. „Má to těžší, protože se jmenuje Kadlec, ale musí se rvát.“
Návrat do ligy byl těžký, první rok mi dělalo velké problémy motivovat se na zápasy, na které chodilo 5000 lidí. Štvaly mě i peníze.
Peníze? Copak jste nebyl z Německa zabezpečený?
O to nešlo, byla to psychická záležitost. V přípravě se tu maká víc než v Německu, ale bral jsem najednou patnáctkrát méně. Pak se vám do hlavy chtě nechtě derou myšlenky, proč to vlastně děláte, proč se tak dřete.
Tak proč jste nezvedl telefon a nezavolal do Kaiserslauternu?
To ne, já už se rozhodl pro návrat. Bylo mi čtyřiatřicet... Ne, už ne.
A kdy se vše zlomilo a začal vás fotbal v Česku bavit?
Povedla se nám v Drnovicích druhá sezona, kdy jsme se dostali do Poháru UEFA a pod trenérem Večeřou hráli dobrý fotbal. Ale motivaci jako v Německu jsem už nenašel nikdy.
Navíc jste se několikrát vyjádřil, že v českém fotbale existuje korupce.
I ve zprávě Evropské komise se píše, že korupce je v České republice problém. Bylo by naivní si myslet, že se fotbalu vyhnula.
Vás se také někdo pokusil uplatit, abyste prodal zápas?
Přímo mě ne. Asi totiž předem pochopili, že nemám zapotřebí dělat takovou špínu. Ale slyším kolem sebe různé věci. Pár kluků mi třeba říkalo, že se jim ozvali lidé, kteří sázejí, a chtěli domluvit zápas.
Předpokládám, že ti, co za vámi s tímhle přišli, nabídku odmítli. Někdo ale možná mlčí a bere.
Svěřili se mi starší spoluhráči, nebezpečí číhá na mladé bez zkušeností.
Teď mluvíte asi i o sedmnáctiletém synovi, který má v dresu Synotu nakročeno do ligy.
On by se tím neměl vůbec zatěžovat. Musí hrát a mít čistou hlavu.
A vám někdy v hlavě vrtalo podezření, že v lize hrajete zápas, a je prodaný?
Tady nevěří nikdo nikomu, podezření je pořád. Rozhodčí udělá jednu dvě chyby, a už se začíná spekulovat.
Řekl jste někdy spoluhráči, že si myslíte, že zápas prodal?
Ne, to bez důkazů nejde. Stejné je to s dohady, že ligu ovlivňují různí funkcionáři. Pokud je to pravda, dokázat ji jde těžko.
Byl tedy podle vás poslední ročník v lize čistý?
Příjemně mě překvapil její závěr, kdy ve hře o titul i sestup dopadaly výsledky jinak, než údajně měly. Na druhou stranu mě zklamaly a znejistěly podivné machinace kolem Drnovic.
Vyprávíte o podezřeních kolem funkcionářů, ale sám se stáváte jedním z nich. Neriskujete, že si zkazíte jméno?
Uvidíme. Zatím se rozkoukávám. Ve fotbale nemůžete nic plánovat. Pro Brno mám sledovat mladé hráče a jsem každopádně rád, že mi tuhle nabídku dalo.
Proč?
Myslím zkrátka, že fotbalu rozumím, a chtěl bych u něj zůstat. Doma bych jen tak sedět nevydržel.
Můžete třeba podnikat.
Kdepak. Slyším od známých, jak s hrůzou čekají, jestli jim ten a ten včas zaplatí.
Tak můžete trénovat.
To je kočovný život, toho jsem si užil dost. A nechtělo by se mi ani chodit po jediné prohře na kobereček k šéfovi klubu a tam ji vysvětlovat, když bych třeba věděl, že ten člověk tomu vůbec nerozumí.
Kdybyste měl označit jediný vrchol kariéry, který by to byl?
To je těžké, jenom v Kaiserslauternu toho bylo víc. Ale nejvýš je asi stříbro s reprezentací na mistrovství Evropy 1996.
Na Euro jste se prý mohl podívat ještě jednou: v roce 2000 se při problémech s obranou šuškalo, že se do reprezentace vrátíte, ač jste se jí předtím vzdal.
Tehdy před šampionátem hrál nároďák přátelák v Teplicích, já byl na tribuně, když za mnou přišel Petr Rada, tehdy asistent trenéra Chovance. „Chovanec ti zavolá,“ povídá mi. Napřed jsem odpověděl, ať neblázní, ale pak jsem přikývl - vždyť jsem slíbil, že když bude nouze, pomůžu. Jenže Chovanec se vůbec neozval a já byl rád.
Protože jste měl o sobě pochyby, zda to ještě zvládnete?
Ne, to vůbec. Už se mi zkrátka nechtělo. Před Eurem bylo soustředění v Rakousku, pořád nějaká příprava. Já měl po sezoně jiné plány a nerad bych je odříkal.
Na Euro 1996 jste se před finále setkal s anglickou královnou. Byl to pro vás zážitek?
V tu chvíli jsem to nevnímal, nebyl čas. Představil jsem jí pouze spoluhráče, jinak jsme se nebavili. Až po příjezdu domů se mě na královnu každý vyptával. Zážitky s fotbalem byly, ale nedělal bych z nich drama.
