"První problémy jsem pocítil, když mi bylo patnáct. Při finálovém zápase mistrovství republiky žáků se mi udělalo špatně a musel jsem střídat," vzpomíná Prošek.
Od té doby nasbíral sedm startů v lize a vypracoval se do mládežnických reprezentací, ale potíže se vracely. Nakonec lékaři rozhodli, že východiskem bude operace. Tu Prošek absolvoval loni v červenci.
Od operace uplynulo víc než půl roku. Jak se vám teď daří?
Sedmého ledna jsem začal s juniorkou zimní přípravu, mám za sebou několik docela náročných tréninků i zátěžové testy – a všechno je v pohodě. Teď nás čekají každý týden dva zápasy, na to už se moc těším. Myslím, že kondičně jsem dobře připravený, trénuju delší dobu a manko jsem snad už dohnal.
Potíže se srdcem jsou tedy definitivně pryč?
Snad už ano. Problémy jsem cítil od patnácti let a nepravidelně se vracely. Měl jsem třeba období, kdy mi bylo špatně každých čtrnáct dní, pak byl zase půl roku klid. Teď jsem ale podle lékařů v pořádku a věřím, že už by to mělo být v klidu napořád.
Václav ProšekTalentovaný záložník se narodil 8. dubna 1993 v Rakovníku. Do Slavie přišel ve třinácti letech ze Spartaku Lužná a už krátce po osmnáctých narozeninách poprvé nastoupil v nejvyšší soutěži. Trenér Michal Petrouš jej tehdy v závěru vyslal coby náhradníka do zápasu se Slováckem. Než ho zbrzdila operace, odehrál za A-tým 7 zápasů, byl i členem mládežnických reprezentací. Jeho vzorem je bývalý kapitán francouzské reprezentace Zinedine Zidane |
Jak se problémy projevovaly?
Vždycky to bylo podobné. Udělalo se mi trochu nevolno, zatočila se mi hlava a špatně se mi dýchalo. Takový pocit, jako kdybych měl knedlík v krku.
Jak je možné, že se řešení vašich potíží tak dlouho táhlo?
Nevím. Chodil jsem na různá vyšetření, do Střešovic, do Motola... Doktoři ale pokaždé řekli, že je srdce v pořádku. Změna přišla až loni v dubnu.
Co se stalo?
Hráli jsme s reprezentační devatenáctkou zápas proti Německu. Od první minuty mi nebylo dobře, zase jsem cítil ty stejné potíže. A protože se to nezlepšovalo, musel jsem asi po čtvrt hodině střídat. Tehdy se to začalo víc řešit.
Jak?
Začal jsem chodit na podrobnější vyšetření, v podstatě jsem byl pod dohledem skoro každý den. Podle výsledků se pak přece jen podařilo zjistit, že mám na srdci vrozenou vadu. Doktoři mi rovnou zakázali veškerou zátěž, takže od té chvíle jsem najednou nemohl dělat skoro nic.
Jakou vadu lékaři objevili?
Šlo o špatnou průchodnost tepen. Srdce se málo okysličovalo a prokrvovalo, což vyvolávalo ty potíže.
Operace je v takovém případě asi nevyhnutelná.
Přesně tak. Doktor hned věděl, o jakou vadu jde, a okamžitě rozhodl o tom, že půjdu na operaci. Hned mě také zařadili mě na čekací listinu v IKEM.
Co se vám honilo hlavou, když vám lékař oznamoval, že budete muset na operaci?
Tehdy jsem byl v první chvíli hlavně zklamaný. Šel jsem totiž za doktorem s tím, že mi po všech těch testech dá potvrzení, že jsem zdravý a můžu jet na kvalifikaci mistrovství Evropy. A on mi místo toho řekl, že nesmím nic dělat. Až postupem času mi došlo, že jsem měl vlastně velké štěstí. Že kdyby se vadu nepodařilo odhalit, mohlo to třeba dopadnout hůř.
Říkali vám lékaři, co by se mohlo stát, kdybyste na operaci nešel?
Ne, o tom se vůbec nemluvilo. Že bych na operaci nešel, to nepřicházelo v úvahu. Prostě mi oznámili, že je to jediná možnost. Ale hlavně mě uklidňovali, říkali, že tenhle zákrok není nijak neobvyklý a že se nemám čeho bát.
Na zákrok jste čekal pět týdnů, během nich asi obavy přišly.
To je pravda. Chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou, ale čím víc se termín blížil, tím jsem byl nervóznější. Uvažoval jsem o tom, jestli operace dopadne dobře, jestli po ní nepřijdou nějaké další komplikace... A taky o tom, jestli ještě budu moct dál hrát fotbal.
Existovalo skutečně riziko, že už se na hřiště nevrátíte?
Bavili jsme se o tom a doktoři mi říkali, že malé riziko tam je. Kolem pěti procent.
V den operace byly nervy asi největší.
To ano. Měl jsem jít na řadu hned ráno, jenže nakonec bylo všechno jinak. Najednou se sešlo několik akutních případů, takže se moje operace odkládala. Nejdřív o pár hodin, nakonec až na druhý den. Ráno jsem se probudil, dali mi injekci, po které jsem trochu hůř vnímal. Ale pořád jsem byl při vědomí, i během operace.
Momentka z ligového zápasu Mladá Boleslav - Slavia na jaře 2012. Na snímku bojuje o míč domácí Václav Kalina (vlevo) a Václav Prošek.
To musela být hodně dlouhá hodina.
Nakonec to byly dokonce tři hodiny. Ukázalo se, že v mém případě byla vada trochu komplikovanější, takže se zákrok protáhl. Operaci doktoři prováděli přes tříslo, já jsem ležel na stole a skoro všechno jsem vnímal. To jsem se opravdu dost bál. Určitě to byly větší nervy, než když jsem poprvé nastupoval v lize. (úsměv)
Jak moc se vám ulevilo, když jste zjistil, že operace byla úspěšná?
Strašně moc. Doktor mi hned říkal, že si je jistý, že všechno našli a že srdce už teď bude fungovat normálně. Po operaci jsem ještě musel ležet osm hodin v nezměněné poloze a druhý den ráno mě rovnou pustili domů. V tu chvíli už opadla veškerá nejistota a věřil jsem, že to dobře dopadne.
Co jste mohl dělat po operaci?
Skoro nic. Nemohl jsem tělo nijak zatěžovat, což byl pro mě samozřejmě nezvyk. Nesměl jsem běhat ani posilovat, takže jsem byl většinu času doma a flákal jsem se. (úsměv) Přes prázdniny jsem se ale dost učil do školy, protože mě v září čekala maturita na obchodní akademii.
Jak dopadla?
Dobře, odmaturoval jsem a teď mám klid. Určitě mi trochu pomohlo, že jsem měl kvůli té předepsané pauze na přípravu dost času.
Na podzim už jste se pomalu začal zapojovat do tréninku. Musel jste se ze začátku mírnit?
Domluvili jsme se s kondičním trenérem, že nemá cenu nic uspěchat. Nejdřív jsem jen lehce vyklusával a trochu posiloval, a protože jsem necítil žádné potíže, mohl jsem postupně přidávat na intenzitě.
Zatím se připravujete s juniorkou, myslíte už pomalu i na návrat do áčka?
O tom teď moc nepřemýšlím. Spíš si myslím, že pro mě bude lepší, když na jaře zůstanu v juniorce a rozehraju se, přece jenom jsem hodně dlouho nehrál. Navíc do juniorky zatím i věkově patřím, není kam spěchat. Když se jaro povede, třeba se v létě posunu výš.
Co vám při návratu na hřiště řekl trenér juniorky Michal Petrouš?
Byl moc rád, že mě zase vidí na tréninku. To on mě kdysi vytáhl do áčka, dobře mě zná a říkal mi, že věří, že můžu juniorce na jaře pomoct.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Platí to i ve vašem případě?
Určitě mě ty problémy hodně posílily. Beru to tak, že jsem měl štěstí v neštěstí, a jsem rád, že se vadu podařilo odoperovat včas. Teď už by mě nic nemělo brzdit, už bych měl pořád hrát.
