Nejdřív týmu házenkářek pokřtil odvážný kalendář, pak se svařákem v ruce na olomouckém Horním náměstí hodinu odpovídal na otázky. Dvaašedesátiletý - už bývalý trenér - Petr Uličný je v dobré formě.
Ve velkém rozhovoru pro MF DNES rád zavzpomínal (nejen) na to, jak na své poslední štaci zachránil Sigmě prvoligový fotbal a vyhrál první klubovou trofej za triumf v českém poháru. "Už mám zase škubání," směje se vitální bavič v důchodu. "Ale na lavičku se nevrátím," ubezpečil.
Jak se vám daří ve fotbalové penzi?
V důchodě úplná paráda, ale musím říct, že se občas nudím. Můj největší koníček je čtyřhra v tenise s Jirkou Navrátilem, Milošem Kudýnem a Danem Matuškou. Teď jsem si zranil koleno, takže jsem nešťastný, že nemůžu hrát. To mně nejvíc ze všeho vadí. Jinak jsem plnil v Sigmě spolupráci, čehož si velice vážím. Sledoval jsem mladé hráče od dorostenců přes juniorku, béčko až po áčko. Jednou za čas si mě zavolal pan Lébr a probrali jsme poznatky, kteří hráči mají na přechod výš. I s Gustou Chromým a Romanem Pivarníkem jsme si o tom povykládali, abychom věděli, jak roste Plšek, Habusta, Houska a další chlapci. To mě bavilo a myslím, že jsme se i shodli, že kluci jsou šikovní, protože mládež je u nás vynikající.
Tím zaplníte svůj program?
Taky jsem chodíval na Holici, prožívali jsme krásné období, kdy hraje Sigma o titul a Holice o postup do ligy. Juniorka hrála taky pěkná utkání. To jsou víkendové dny, přes týden jsem hrával tenis. A taky mám s babičkou radost z vnoučat. Jednou týdně jezdím za maminkou do Kroměříže a zavítám tam za kamarády na vínečko. A chodit na vánoční trhy nás s manželkou taky baví, i když je na to špatná doba po aféře s alkoholem, tak si dávám aspoň svařené víno. Punče se bojím.
Kolik zápasů za víkend stihnete?
Byla moje povinnost sledovat hlavně devatenáctku Sigmy, juniorka s béčkem se střídala. Ze začátku jsem jezdil i ven, pak už jsem ale chodil jen na domácí zápasy. K tomu doma vidím áčko.
Vaše konzultantská činnost v Sigmě se tedy týká jen mládeže?
Vyloženě jen mládeže. Vždycky si vážím toho, když si s Romanem Pivarníkem povykládáme a on si poslechne můj názor. Jinak bych si do áčka mluvit nedovolil, protože bych si sám jako trenér taky nenechal od nikoho radit. Ve smlouvě je, že mám sledovat mládežníky a jejich potencionální růst vzhledem k áčku nebo odchodu jinam.
Netáhne vás to zpátky na lavičku, když vidíte kluky hrát?
Táhne! Řekl jsem, že už nikdy, ale nikdy se nemá říkat. Najednou, jak se občas nudíš, tak si říkáš: Sakra, začínáš mít zase sílu. Že bych to zrušil? Říkal jsem manželce, že sedím na tribuně s Brücknerem na každém zápase a on je přece jen o deset let starší. A Ferguson taky. Teď jsem odpočinutý, ale myslím si, že už to u mě nehrozí, protože v mém věku už bych nikam nešel. Jsem v pohodě.
Ale po konci sezony jste byl tak vyčerpaný, že jste oznámil konec.
Já byl tolik vyšťavený z boje o záchranu. Byly tam obavy, jestli se to podaří, nebo ne. A pak jsem prožil to strašné štěstí a z toho vyčerpání jsem skončil. Už nemá cenu, abych to dělal, protože nikam ven bych už dojíždět nemohl. I když je mi trochu smutno, tak v žádném případě to už dělat nebudu.
Vaše poslední brigáda, jak jste půlroční záchranářskou misi v Olomouc nazval, musel být obrovský nápor na psychiku, zvlášť po korupční aféře a odečtu devíti bodů. Zažil jste někdy větší tlak?
Bylo to ale krásné, protože vedení mi udělalo perfektní podmínky. Měl jsem roli Fergusona, což byl vždycky můj sen. Měl jsem dva vynikající asistenty, kteří to trénovali a já slízl smetanu. Já měl roli koučingu a v atmosféře v kabině, v čemž jsem celkem dobrý. Řídil jsem to. To byl fajn model.
Nemohl pokračovat dál?
Myslel jsem, že nemůže trvat dlouho a to si myslím pořád. I proto jsem nemohl pokračovat. Možná jo, ale já jsem opačného názoru, tak jsme to zrušili. Tyhle modely u starších trenérů, ptal jsem se na to i kolegů, existují. Když je trenér v mém věku a někdo potřebuje pomoct v tom, co zvládám dobře a když ti dají k ruce dva dobré trenéry, jako jsem měl já Muchu s Kotůlkem, tak to šlape. Navíc jsem měl i Honzu Gottvalda, který byl fantastický, byli jsme na jedné vlně. To byla síla. Plus celé vedení, které mě angažovalo. Hráči ukázali charakter, podařilo se hodně věcí.
Co bylo pro záchranu týmu, který měl po podzimu pouhých sedm bodů, nejzásadnější?
Udělat hodně bojovnou atmosféru, ty srandičky, které jsem v kabině občas udělal, a to na kluky hrozně dobře působilo. Pak šli do zápasu s takovým nabuzením. Tehdy se nám podařili hráči jako Klesnil, Pospíšil. Ti noví, kteří tam vyskočili, a řada dalších. Neměli jsme Hořavu, Petra a Kučera musel jít na defenzivního záložníka, protože jsem si vzpomněl, kdo by to měl jiný hrát než on, který to hrával kdysi v Bielefeldu. Brankář byl famózní. Zlámal chce pořád vyhrávat. Musím ale říct, že jsme měli štěstí. Vyhrát na Slovácku v 92. minutě, vyhrát v Plzni...
To přece nebylo štěstí. Zvítězili jste tam 4:0.
Já vím, ale v prvním poločase mohli jít na dva nula. V Mladé Boleslavi vidím zase před očima dvě tyčky Chramosty. Krásný zápas s Příbramí čtyři čtyři. Po utkání se Slavií jsem říkal Klesnilovi: Ne, žes dal gól, ale tím, že jsi zranil jejich nejlepšího hráče Latku, proto jsme vyhráli. To jsou takové maličkosti, které dělaly body. Obrovsky výborná atmosféra hráčů, výborné tréninky Muchy s Kotůlkem.
Často na to vzpomínáte?
Vzpomínám. Bylo to vydařené. A musím na to vzpomínat, protože to byl závěr mé kariéry. Zachránili jsme ligu. Tím, že jsme ji zachránili, Roman (Pivarník) může pokračovat. Kdybychom nevyhráli pohár, tak by nevyhrál superpohár. To jsou kdyby, které neexistují. Ale on ho vyhrál a to už jsou úspěchy jeho a nově vytvořeného mužstva. Stejně jako podzimní část soutěže, kdy hrají úžasně o titul. Škoda jen zápasu s Jabloncem a na Slovácku. Ty měli vyhrát. V Plzni se jim nevedlo, ale pořád jsou ve hře o druhé místo. Možná třeba i o titul. Je ještě čtrnáct zápasů, nedá se předbíhat.
Poslední vaše trenérské angažmá byla pro vás srdcovka na závěr kariéry. Dnes už to můžete přiznat: Měl jste pochyby, zda ligu v Olomouci udržíte?
Já jsem tehdy, když jsem to přijal, zaváhal. Říkal jsem: Sakra, to přece nemůžu zvládnout. Ale na druhý den mi vedení zavolalo a už jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Ale měl jsem ještě tu noc, než jsem šel na první tiskovku před novináře, pochybnosti. Manželka říkala: Ty vole, sedm bodů... Já bych sestup těžko prožíval, protože s mým jménem a mými kamarády je tu spojený postup do ligy v roce osmdesát dva. Tam jsem měl podle mě velký podíl, odehrál jsem hodně zápasů. Najednou jsem si řekl: Kurňa, ty vole, po tolika letech, ty s nimi spadneš. Já zažil jeden pád v Opavě, který mě velmi negativně poznamenal, protože jsem měl svoje sebevědomí, že nemůžu spadnout. Ale stalo se a hodně mě to vzalo. Tady by mě to vzalo třikrát tolik.
Riskoval jste a loučil se jako sigmácká legenda.
Musíš mít štěstí a jít mu naproti. Vidím především ten první špíl, kdy jsme doma jen remizovali s Budějovicemi a měl jsi vyhrát. Pak jedeš na Slovácko a tam zase. Ještě v 90. minutě to byl křížek, najednou bác a máme tři body. Doma znovu trápená se Žižkovem, ale zvládli jsme to a pak už byly dobré zápasy. Nakonec byla Dukla. To se nikde nepsalo: Můj první ligový zápas na lavičce ve Zlíně v devadesátém třetím byl s Duklou Praha. Dali jsme jim tři nula. A poslední byl s Duklou dva jedna. Představte si to...
Kruh se uzavřel.
Byla to náhoda. Mám 416 ligových startů, toho si pořád nejvíc vážím. Díval jsem se, ještě tak dva roky mě nikdo nepředběhne. Starší borci končí jako já a mladí toho musí ještě hodně odtrénovat. Já jsem Sigmě strašně zavázaný, že mě tu nechali jako spolupracovníka.
Sigma je spíše zavázána vám, ne?
Je to oboustranné. Já můžu být zavázaný jim, že mě sem vzali. Mně tehdy pomohla i anketa na internetu, kde lidé hlasovali, který trenér má do Sigmy jít, a já ji vyhrál. Tak jsem to vzal.
Baník je v podobné situaci jako byla Sigma, a když hledal nového trenéra, padlo ve spekulacích i vaše jméno. Oslovil vás?
Ne a ani bych nechtěl. Zjistil jsem totiž jednu věc: největší úspěchy, pokud je za ně můžu brát, jsem měl tam, kde žiju s rodinou, kde jsem doma. Takže v Olomouci nebo v Brně, kam jsem denně dojížděl s Karlem Trnečkou. V obou angažmá jsem byl dvakrát a obě byly velice úspěšné. Člověk potřebuje být doma s rodinou. A v tomhle věku už nemůžeš jezdit, jako jsem jezdíval do Plzně, Hradce, do Ružomberka.
Působíte velmi vitálně. Nepřipadáte mi jako trenér, který by neměl energii pokračovat.
Teď jsem vitální jak sviňa. Odpočinul jsem si, ale nemám koho trénovat. V Holici už jsem byl, v Sigmě i Brně dvakrát.
Co vám na fotbale nejvíce chybí? Kabina, koučink?
No jistě kabina. Taková šméčka - já na hráče, oni na mě. Tím jsem známý celý život. Tak se dělá atmosféra. Ale musí být na to výsledky. Párkrát jsem na to shořel. Byl jsem naštvaný, hráče jsem seřval, ale to v některých klubech nemají rádi. Napětí zápasu ti zase dává zabrat. Všichni chceme vyhrávat a hlavně vedení chce pořád vyhrávat. A to nejde. Mě nejvíc ničila kritika, celý život.
Copak jste si ji tolik připouštěl?
Jo, já si ji připouštěl, někteří trenéři ne, ale já ano. Proč jsem tam dal toho hráče? Proč jsem nevystřídal tam toho? To na tebe prostě působí. Začneš o sobě přemýšlet, jestli děláš dobře, nebo ne. Rozhodne výsledek. Prožil jsem si krásné období. Jsem rád, že žiju v Olomouci, že jsem Sigmě nějakým způsobem napomohl, že můžu vedle Karla Brücknera, takové celebrity, sedávat na fotbale. S Jendou Chladilovým to tam probíráme, to mě hrozně baví. Pak jdeme do vipky na vínečko. To jsou hezké okamžiky. Celé vedení Sigmy se ke mně chová moc pěkně. Já jsem komunikativní kamarádský typ. Hráči se ke mně také hlásí. To je pěkné.
Jsou diskuse s Karlem Brücknerem odborné, nebo se už dokážete na fotbal dívat očima fanouška?
Karel Brückner, to je velký odborník. Vždycky mu říkám: Kájo, tys měl v týmu persony. Kollera na hrotu, Rosického s Nedvědem a Galáskem uprostřed, vpravo Poborského, vlevo Šmicra. Pro mě je to jeden z největších trenérů všech dob. Rozumí tomu a je velice pozitivní. Mně se na něm líbí, že čím je starší, tím je čím dál lepší - samé srandičky. Jednu dobu byl takový smutný, teď je úžasný. By jsem s ním na jedné přednášce a měl krásnou řeč k funkcionářům z okresních soutěží.
Povídejte.
Jednou větou jim poděkoval, že fotbal je pyramida a on sklízel úspěchy nahoře, ale bez základu by to nešlo. V týmu měl kluky z vesnic. Kollera ze Smetanovy Lhoty, Ujfalušiho zase z Rýmařova. Vždy si spolu dáme červené vínko, protože jsme už starci. Poklábosíme a je to s ním pěkné. Teď jsem měli se starými fotbalisty posezení ve vinárně, kde zavzpomínáme na ty srandičky, které jsme prožívali. Sice se opakujeme každý rok pořád dokola, ale je to krásné.
Říkal jste, že kdybyste s Olomoucí spadl, nemohl byste jít ani mezi lidi na pivo. Poplácávají vás teď uznale po ramenou?
Ze začátku jo, teďka už ne. To opadne. Sláva polní tráva. Tehdy jsem byl rád, že mě poplácali a hodně lidí mi poděkovalo třeba při nákupech v obchodě.
Sláva pomine, ale pocit, že jste Olomouci zachránil ligu a vyhrál první klubovou trofej, přetrvá, ne?
Mám to v sobě a nikdo mi to nesebere. Jsem rád, že jsem Sigmě pomohl tam, kde dneska je. Pokud by byla v druhé lize, nemohla by hrát o titul. Přivedla dobrého trenéra, hráči jsou kvalitní. Olomouc má výbornou mládež a velikou perspektivu. Je možné, že bude hrát o titul. Určitě mají naši kluci na Spartu a na Jablonec, ale Plzeň je moc silná. Porazila i Atlético Madrid, to je velká síla. Za mě se v Plzni hrálo o záchranu, sportem číslo jedna tam byl hokej. Já jsem nerozuměl tomu, že může být v Plzni takový fotbalový boom. Je to úžasné. To je má další srdcová záležitost, protože se mi tam narodil syn a v Plzni jsem působil jako hráč i trenér. To jsou věci, na které vzpomínám u piva. Ale vrchol je Olomouc a hned za ní Brno.
Dovedete si představit, že by první ligu hrál v Olomouci i HFK?
Má šanci. Je silný, ani Bohemka mi nepřišla silnější. Žádné provinční město nemá v první lize klub, který hraje o titul a ve druhé o postup, k tomu máme nejlepší mládež. A spoustu vynikajících trenérů. V Olomouci jsou dvě největší celebrity - Brückner a Máčala. Pak je tady strašně moc dobrých trenérů, nechci na nikoho z nich zapomenout. Žádné město nemá tolik vystudovaných profitrenérů jako Olomouc.
K nim patří i současný kouč Sigmy Roman Pivarník. Líbí se vám, jak navázal na vaši práci?
On je dobrý. Ukázal kvalitu už v Prešově a hlavně v Jihlavě. Byl v zahraničí. Je svůj, není na fotbale existenčně závislý. Umí být tvrdý i ve vztahu k funkcionářům. Má sílu a přeju mu, aby měl výsledky. Máme spolu pěkný vztah. Potěšilo mě, že když přišel, pokecal si se mnou o fotbale. Probíráme ale hlavně mladé hráče.
Tvrdý jste býval i vy. Někteří hráči by mohli vyprávět. Je něco, čeho litujete?
Ostrý jsem býval. Některé hráče mám až v pátém šuplíku, jak říkám. Nebudu je jmenovat. Ale nelituju toho. To musí být. Já vždycky říkám: Padesát procent lidí mě má rádo, padesát ne. Nemůžeš se každému zavděčit. Snažím se být s hráči kamarád, ale umím je seřvat škaredě. To všichni ví. Je to asi dobře. Cukr a bič. Jsou to dacani, ale mám je rád. Však mi hráči, když jsem v Sigmě skončil, dali hodinky, na nichž je napsané: Mám vás rád, čur..i. To jsem jim říkal, když vyhráli. To je silné pouto.
