„Rivalita mezi oběma městy byla větší než dnes. Pepa Pešice byl ale to nejlepší, co se sem z Prahy dostalo,“ vzpomíná s respektem Josef Hron, bývalý brankář Zbrojovky.
O kamarádovi z mistrovské brněnské sezony 1977/78 od pondělka musí mluvit v minulém čase. Před třemi týdny spolu naposled mluvili, ještě v pátek mu nechal v hlasové schránce krátkou zprávu. „Pepčo, bojuj,“ nahrál mu vzkaz na záznamník.
„Pepča“ však svůj boj s rakovinou prohrál. Zemřel ve věku 67 let.
Hrál za obě pražská S, doma byl ve Štěchovicích ve Středočeském kraji.
Nejraději přesto vzpomínal na roky v Brně, kde se ocitnul i díky kamarádství se zbrojováckým kanonýrem Karlem Kroupou.
„Často se mě ptají, jestli jsem sparťan nebo slávista. Odpovídám: Ani jedno, já su Brňák,“ vyprávěl rád technicky i fyzicky skvěle vybavený fotbalista, který ligový titul s Brnem považoval za největší úspěch své hráčské kariéry.
Kdysi ho na Moravu odeslala souhra okolností. Sparta v roce 1975 sestoupila do druhé ligy, a tu Pešice hrát nechtěl. Ve Zbrojovce znal mezi jinými i Kroupu, což mělo na jeho přestupu velký podíl.
„Tehdy jsem o Pepovi poprvé slyšel, že se s Karlem kamarádí a hlavně že to je neskutečný fotbalista,“ vybavuje si Karel Jarůšek, legendární hráč Zbrojovky. S Pešicem později vytvořili vynikající dvojici. Pešice zahrával rohové kopy a standardní situace a Jarůšek se z nich prosazoval.
„Pan trenér Masopust tehdy dělal mančaft kolem něho. Ne že Pepa zapadal mezi nás, ale my jsme fungovali kolem něho. Trenér vybíral hráče tak, aby se dokázal využít Pepův obrovský potenciál. Pořád se ukazoval, chtěl balon, a museli by říct protihráči, že se mu míč strašně těžko odebíral. Dovedl si ho pokrýt. Neměl absolutně žádné problémy se zpracováním přihrávky. Byl skvělý,“ vzpomíná Jarůšek.
Známá byla jeho „kulišárna“ v jednom ze zápasů, v němž Zbrojovka zahrávala pokutový kop. I tehdy v ní měl s Pešicem prsty Kroupa. Domluvili se, že penaltu Pešice nebude kopat přímo na branku, ale rozehraje ji do strany. Odtud měl Kroupa, usilující o korunu krále střelců, bez problémů zavěsit. „Pešák rozehrál, Krupica to uklidil,“ rekapituluje Hron lakonicky.
Tehdy to ale nebylo všechno. „Rozhodčí nevěděl, jestli má gól uznat. Bylo to ze stavu 3:0 na 4:0. Trenér zuřil, že kdybychom to nedali, že máme oba pokutu. To byl celý Pešák. On měl tohle pořád. Vymýšlel na tréninku, jak zahrát standardku, co a jak. Pak si to přenesl do své trenérské profese. Tohle fotbalové myšlení mu bylo vlastní.“
Během pár let v Brně už byl Pešice jako místní. S jednou výjimkou. „Pepa neuměl moc bránit. Říkali jsme mu, že je typický Pražák, cajzlík. Dozadu se mu nechtělo. Pak ale přišel trenér Masopust, který ho obranou tolik nesvazoval, a Pepa v útoku vynikal. Měl výbornou pravačku, fotbalové myšlení. Na gólech, které dal Karel Jarůšek, měl aspoň poloviční podíl,“ připomíná Hron.
Ovšem nejen díky svým fotbalovým dovednostem Pešice do brněnské party brzo zapadl. „Tehdy, když k nám přišel, už měl rodinu. Ale napřed ji nechal v Čechách, zvykal si. To znamenalo, že s náma všechno obešel. Nepamatuju si, že by řekl, že večer někam nejde, že se mu nechce,“ usmívá se Hron.
Z řady historek vyzdvihuje tu, jak se v roce 1978 slavil titul. Fotbalisté tehdy při nočním návratu z posledního zápasu v Trnavě přemluvili řidiče autobusu, ať to v centru města vezme přes Českou na náměstí Svobody. „Že pokuty platíme my!“ líčí Hron.
Pak se ale objevili policisté a autobus zastavili. Pešice vyběhl ven, jednomu z příslušníků vzal čepici, narazil si ji na hlavu a autobus dovedl na náměstí pěšky. Mělo to však háček. „Pepa měl totiž velkou hlavu. Byl strašně chytrej, vystudovanej inženýr, to tehdy byl málokdo. Do té jeho velké hlavy se mu toho hodně vešlo. Jak si tu čepici půjčil, tak mu na hlavě neseděla, musel si ji silou narazit. Tím ji vytahal. Když si ji vzal zpátky ten policajt, spadla mu čepka až po uši,“ popisuje Hron.
O Pešicem, který při jedné z nedávných návštěv Brna bavil posluchače historkami o tom, jak se naučil specifický brněnský „hantec“ a bavil jím doma v Čechách, Hron tvrdí, že záložník s minulostí ve Spartě naopak brněnské nářečí moc neovládal.
„Samozřejmě to dostával sežrat,“ říká Hron. „Všichni ho seřvali, jak to mluví. Jenom já jsem mu moc dávat nemohl, protože jsem sám byl náplava od Pelhřimova. Ostatní mi říkali, že při mluvení taky zpívám. To ale nebyl ve skutečnosti problém. Byli jsme výborná parta, Pepa mezi nás zapadl ve všem. On Brno řadil u sebe na první místo. Kdykoliv jsme spolu byli, nebo jsme si volali, pořád se k tehdejším dobám vracel. Ptal se, co dělá kustod, co další lidi od mančaftu,“ přibližuje tehdejší brankář.
Vzpomíná, jak společně montovali nábytek do obýváků. V panelových bytech tehdy byly moderní obývákové stěny. „Koupili jsme si nábytek radikál, šroubovali jsme si ho sami. Já jsem si to tehdy koupil jako první, Pepkovi se to líbilo, tak si to koupil taky. To bylo prkýnek! Čtrnáct dní jsme to montovali u mě, pak jsme šli k němu a dva týdny jsme to skládali u něho,“ přiznává Hron.
Josef Pešice na snímku ze srpna 2001.
V neděli s Kroupou a dalšími sledovali zápas anglické Premier League. A říkali si, že mančaft, který vyhrál pro Zbrojovku titul, je až na trenéry stále ještě kompletní. „Bavili jsme se o tom, že na příští rok na červen pozveme kluky z Trnavy, že bude zase oslava,“ povzdechne si Hron.
V posledních dnech věděl, že se Pešice trápí. Přestože chtěl bojovat, aby mohl dál trávit čas s rodinou, zároveň měl strach, že další várky chemoterapie budou nad jeho síly.
„Bál se, že zase nebude týden jíst, že mu bude mizerně. Hučel jsem do něho, že musí bojovat, a on na to, že jo, že tady chce být. Jen měl strach,“ zvážní Hron.
O den později byla parta najednou o jednoho člena chudší.
