„Vždycky jsem se pro Sigmu snažil dělat všechno, co bylo v mých silách,“ říká čerstvý sedmdesátník Jiří Vít, který se do branky dodnes rád postaví.
Vybavíte si fotbalové začátky?
Pocházím z Ivanovic na Hané, kde jsme si samozřejmě s kluky kopávali. Ale nejenom to, když byl Závod míru, tak jsme jezdili na kole, když byly uhelné prázdniny, tak jsme dva měsíce bruslili a hráli hokej, a jak roztál sníh, váleli jsme fotbal. Mě to jako každého táhlo do útoku, ale vždycky mě posílali do brány, že umím padat a nebojím se. Byli jsme silný ročník kluků a ve vesnickém klubu se nám podařilo udělat dobrý tým.
Pak si vás vyhlédl Prostějov?
Šel jsem do Brna učit se zámečníkem a na internátu jsem bydlel s kamarádem Jirkou Doleželem, který byl také z vesnice a přestoupil do OP Prostějov, kde se tehdy hrála dorostenecká liga. My jsme tam jednou hráli s Agrostrojem, což byl jeden z menších klubů, ale nějak si mě v OP všimli, a Jirka jim říkal, že mě zná, tak mě přetáhli. Začali jsme spolu dvakrát týdně jezdit do Prostějova na tréninky a tím mi začal takový poloprofesionální fotbalový život. Pro nás, kluky z vesnice, to znamenalo hodně, zahrát si na hlavním hřišti v Brně, nebo na Baníku Ostrava.
Jak jste se dostal do Olomouce?
V osmnácti jsem musel na vojnu, takže jsem s ostatními kluky jel do Tábora, kde si nás rozebíraly vojenské oddíly. Já jsem se dostal do Olomouce, kde byla také Dukla. Tehdy hrála třetí ligu, zatímco Moravské železárny divizi. První rok jsem byl náhradní brankář mého idola Zdeňka Mandíka, který pak chytal v Baníku. Druhý rok už jako mazák jsem si vydobyl místo jedničky a odchytal jsem celý ročník.
S Duklou jste hrávali na Andrově stadionu a Moravské železárny, tedy budoucí Sigma, ještě na hřišti v Řepčíně?
Tehdy se jmenoval stadion Míru a hrávali jsme tam jak my, tak Moravské železárny, protože jiný stadion s trávou ve městě nebyl. Střídali jsme se ob týden, a když jsme se potkali v poháru, přišla na takový vyhecovaný zápas i tisícovka lidí. A když mi končila vojna, měl jsem nabídku ze Vsetína i odjinud, ale v Olomouci se mi zalíbilo, tak jsem řekl, že raději půjdu do nižší soutěže a budu hrát, a tak jsem 1. července 1970 přestoupil do Moravských železáren.
A v kabině jste se potkal s Karlem Brücknerem.
Na nás dukláky se stejně jako ostatní chodíval dívat. Tenkrát tu chytal Mirek Dvorský a Brückner měl prohlásit „udělejte Víta a máte brankáře na deset let“. Byl o deset let starší a už tehdy fungoval jako hrající asistent a zaváděl s námi různé nové prvky. Někdy jsme brblali, ale časem jsem zjistili, že nám to na hřišti nějak pomohlo. Brzy jsme postoupili do třetí ligy.
To bylo na jaře 1974, o čtyři roky později následoval postup do druhé ligy. Odtud už to byl jen krůček mezi elitu. Jak se to podařilo?
V sezoně 1981/82 jsme o postup usilovali s Plzní, to už nás trénoval Milan Máčala. Jenže v zimě dostal nabídku jít do Slavie a vzal s sebou i Vlastu Petrželu a Ivo Knoflíčka. Místo něj přišel z Prostějova Vlastimil Zeman a začátek jara byl nemastný neslaný. Když jsme ve třetím čtvrtém kole prohráli v Mladé Boleslavi 0:4, tak nás vzal na předzápasové soustředění a mě určil kapitánem. Od té doby jsme neprohráli jediný zápas.
Až přišlo památné utkání v Třinci, kde jste slavili postup.
Od rána tam pršelo a my jsme v tom hrozném dešti potřebovali uhrát minimálně bod. A mladík Petr Čermák, který k nám přišel na oplátku za trenéra Máčalu, dal gól a my jsme vyhráli 1:0. Rád na to vzpomínám, byla to obrovská euforie. Na jediné benzince po cestě se koupilo nějaké víno a v Olomouci jsme vyhecovali šoféra autobusu, aby s námi objel po náměstí, což se bez povolení nesmělo. Lidé se koukali a my jsme řvali, že jsme postoupili do ligy.
Ceníte si, že jste byl kapitán, který Sigmu přivedl do ligy?
Tenkrát mi to ani nepřišlo, byli jsme kolektiv kluků kolem třiceti let a spolu se nám to podařilo. S odstupem času si říkám, že to přeci jen bylo něco, dostat tu kapitánskou pásku a ještě postoupit.
Svou ligovou premiéru jste prožil ve 33 letech, to už hráči obvykle končívali.
Pro mě to byl splněný sen malého kluka z Ivanovic, který si chtěl zahrát aspoň jeden prvoligový zápas. Tehdy se moc nesmělo chodit do zahraničí, takže každý tým si držel své nejlepší hráče a těžko se do ligových klubů dostávalo, maximálně jeden dva hráči za sezonu. Ve třiatřiceti letech už hráč slýchal, že by měl nechat místo mladším, dnes už je to běžné. Já jsem stihl nasbírat šestnáct ligových startů.
Hned v první sezoně Sigma sestoupila, čím to bylo?
První liga pro nás byla velká škola. Byli jsme kluci převážně posbíraní z okolí a na první celostátní ligu to možná nestačilo, zkušenosti jsme neměli a hráli jsme ji poprvé. Sestoupili jsme, vrátil se trenér Brückner, přišli zkušení hráči a do roku se slavil postup zpátky s velkým náskokem před Zbrojovkou Brno. Já už ale v jiné funkci, trenér mi nabídl, ať dělám trenéra brankářů, tak jsem si udělal licenci a začal jsem pomáhat.
A časem jste začal dělat i maséra?
Bylo mi líto, že když byl nějaký zájezd do zahraničí, tak jel trenér, asistent, vedoucí mužstva a masér, takže jsem se nikam nedostal, jen do Polska nebo NDR. Trenér Brückner mi říkal, ať si udělám ještě masérský kurz, že budeme dva maséři a budu moct jezdit s nimi. Přišlo mi to jako dobrý nápad a začal dělat oboje. Když se pak trenér Brückner dostal do reprezentační jednadvacítky, tak mě vzal s sebou. V roce 2002 přestoupil do áčka k panu Chovancovi, nejdřív jako asistent, a sháněli druhého maséra a tehdy se za mě přimluvil také Eda Poustka, tehdejší masér Sparty a reprezentace.
Karel Brückner je váš osudový člověk.
Prožili jsme spolu od roku 1970 až dodnes velké přátelství. Díky němu jsem mohl u reprezentace zažít tři mistrovství Evropy a jeden světový šampionát, byli jsme spolu i na olympiádě a u evropského titulu a stříbra jednadvacítky. Jsem za tu více než patnáctiletou éru u reprezentace strašně vděčný. Byly i smutné chvíle, kdy nás v semifinále Euro 2004 v Portugalsku vyřadili Řekové, ale to k fotbalu taky patří. Těch veselejších zážitků bylo víc.
Kolik let jste celkem prožil v olomouckém klubu?
V Sigmě jsem byl od 1. července 1970 a skončil jsem v létě 2017, takže 47 let. Celou dobu jsem se snažil pro Sigmu dělat maximum a myslím, že mám pořád dost sil, ale osud rozhodl jinak. Dodnes se mi stává, že mě lidé na ulici pozdraví, a já nevím, kdo to je. Tenkrát, když jsme začali hrát poprvé ligu, tak přišlo i patnáct tisíc diváků a stáli všude, i na okolních stromech. Ti lidé si nás pamatují a stále vzpomínají. Byla to generace, která na fotbal ráda chodila.
Po brance a chytání se vám nestýskalo?
Vlastně s chytáním končím až letos. Když jsem se v Sigmě stal trenérem brankářů, jezdil jsem ještě další čtyři roky chytat do Přerova druhou ligu. Časem toho ale už bylo moc a nestíhal jsem tréninky, tak jsem ještě další dva tři roky chodil pomáhat do Bělkovic, kde jsem jednou vyběhl a praskla mi achilovka. Od té doby chodím hrát jen za staré pány s klukama, se kterými jsme vybojovali ligu a jezdíme po vesnicích. Letos v létě jsme hráli zrovna na OP Prostějov, tam, kde jsem začínal vrcholovou kariéru. Rozhlížel jsem se po stadionu a říkal si: „Tak hochu, tady jsi to před padesáti lety začal, tak to tu taky zakončíš.“
