Před rokem chtěl Jiří Texl s fotbalem skončit, v pouhých třiadvaceti letech už se vzdával myšlenky, že se prosadí v profesionálním fotbale, a další sezonu v olomouckém béčku už by nesnesl.
Nebýt nabídky z Vítkovic, nejspíš by už hrál při práci nižší soutěž někde v Rakousku. Místo toho ale na severu Moravy svou kariéru nastartoval a v létě přispěchal s pozvánkou do áčka trenér Jílek. Texlovi stačily dva zápasy v základu, aby ho přesvědčil. K výhře 3:0 nad Brnem přispěl dvěma góly. „Jsem rád, že jsem je dal, nebudu říkat, že ne,“ smál se odchovanec Sigmy.
Očima trenéraZachránili jsme hráče, který má ligové parametry „Pokud Jirka Texl odehraje takové utkání korunované dvěma góly, tak mám jen superlativy. Když jsem si přečetl, že před rokem chtěl skončit s fotbalem, tak by to byla asi škoda. Je vidět, že jsme zachránili hráče, který má ligové parametry a je schopný odehrát utkání ve vysoké kvalitě. Výkonem navázal na zápas v Plzni, kde taky hrál velmi dobře. Loni dostal šanci ve Vítkovicích, kde patřil ke stěžejním hráčům. Teď mu pomohla i náhoda, kdy vypadl Kuba Plšek, ale chytil to za pačesy a zvládl na jedničku. Musím říct, že mě i s Kalvachem překvapují každý zápas. Jsou tam situace, které řeší přes svůj mladý věk velmi dobře, nadstandardně. Mě samotného překvapilo, v jaké kvalitě to oba dva zvládají. Dnes tam máme tři hráče, kteří se těžko chytají, a když to dostanou do kombinace, pro kterou mají všichni tři velmi dobrou intuici, tak nám to hodně pomáhá.“ Václav Jílek, trenér Olomouce |
Budete za dva góly platit velké zápisné do kabiny?
Proto jsem nedal ten třetí, že jo. Už o poločase byly náznaky, tak jsem pak už radši neútočil.
A vaše dvě trefy? Vypadalo to, že jste byl ve správných chvílích na správném místě.
Tak jsem dával góly i ve Vítkovicích, že se to ke mně nějak odrazí, než že bych dal nějakou střelu. Trefilo mě to. Při prvním šel centr do vápna, obránce ho nešikovně odvrátil přímo ke mně a já jsem to reflexivně kopl za tyč. Druhému předcházela střela a já na zadní tyči jsem to levou trefil od břevna, což jsem tak ani nechtěl.
Ve 14. minutě už to bylo 3:0, co se stalo?
Vletěli jsme na ně a vypadalo to, že s tím asi moc nepočítali. Měli jsme pak nahráno a nechtěli jsme polevit, ale už jsme měli v hlavách, že vedeme 3:0 a nehráli jsme tak dobře, jak jsme mohli.
Byli jste překvapení, kolik šancí a místa jste proti Brnu měli?
Investovali jsme do toho hodně sil a bylo vidět, že soupeř nám pohybově nestačí. Hrajeme běhavý fotbal, takže jsme překvapení nebyli.
Těžíte ze sehranosti?
S některými kluky spolu hrajeme pět šest let i déle, protože s většinou jsme v devatenáctce vyhráli celostátní ligu, takže jsme spolu od sedmnácti let. Vyhovíme si na hřišti skvěle.
Pro vás je ale nejvyšší soutěž přece jen nová, přesto působíte na hřišti uvolněně.
Přišla až teď, ve čtyřiadvaceti letech. Bavím se fotbalem, necítím žádný tlak a myslím, že ani není důvod. Zatím hrajeme dobře, dobře kombinujeme a držíme míč.
Je výhoda mít na hřišti čistou hlavu?
Nemohu soudit, protože se nedokážu vcítit do žádného z diváků, který je třeba nervózní. Diváky ani nevnímám, snažím se dělat co nejvíce, abychom vyhráli a dařilo se.
A zatím se daří, po čtyřech kolech jste druzí.
Tím se nenecháváme moc unášet. Jsou to čtyři kola a je hodně předčasné si myslet, že hrajeme o titul. Snažíme se jít do každého zápasu naplno, což je zatím vidět a zatím se to vyplácí. Uvidíme, jestli to tak bude vypadat i dál.
Překvapili jste startem i sebe?
Trenér měl spíš obavu, abychom neměli po třetím kole nula bodů a neskandovalo se, aby ho vyhodili. Pro nás je to fantastické.
Přitom před rokem jste málem skončil s fotbalem.
Musím strašně moc poděkovat do Vítkovic a doufám, že se to tam dostane klukům i trenérům Kopeckému a Bestovi. Tam mě fotbal po roce dvou stagnace v béčku začal zase bavit. Tehdy jsem hrával pravého beka, což není můj post. Ve Vítkovicích jsem potkal skvělé kluky z různých koutů republiky, rychle jsme se dali do kupy, bydleli jsme na jednom místě a hodně jsme spolu žili i mimo fotbal. Tam mě to tak chytlo, že jsem se díky nim dostal až sem.
Vážně jste chtěl ukončit kariéru?
Než přišla na poslední chvíli nabídka z Vítkovic, byl jsem rozhodnutý, že dohraju sezonu v béčku a přestanu. A budu už hrát jen někde na vesnici nebo v Rakousku a věnovat se práci, protože už mě to nenaplňovalo ani mě to nebavilo.
Co jste chtěl dělat za práci?
O tom jsem úplně nepřemýšlel. (úsměv) Nevím, co bych dělal.
To už teď ale řešit nemusíte. Dokázal jste si, že na ligu máte?
Přistupuju k tomu tak, že se tím budu hlavně bavit. Už se nebudu trápit, že něco nepůjde. Hraju, zatím mi to jde a uvidíme, jak dlouho. Chvíli se daří, pak ne, teď doufám, že se bude dařit co nejdéle.
Do sestavy jste naskočil místo Jakuba Plška, který už se vrací zpět. Co bude s vámi?
Mluvil jsem s trenérem před sezonou a věděl jsem, že budu Plškovi s Houskou krýt záda. S pozicí jsem byl smířený, pak se ale Plša srazil s Urošem Radakovičem, nemohl hrát a trenér mi dal šanci, i když jsem to do poslední chvíle nevěděl. V Plzni jsme hráli dobře, rozhodl se neměnit sestavu a uvidíme, jestli budu hrát i příští kolo.
Teď už do sestavy Plška nepustíte, ne?
Nevím. Neberu konkurenci, jsou to moji kamarádi a já jim přeju, když budou hrát místo mě. Já fandím i na lavičce.
V létě jste byl jednou nohou v Opavě, to už je definitivně pryč?
Trenér Skuhravý se se mnou sešel ke konci sezony i s panem Pospěchem a projevili o mě velký zájem. Byl jsem rozhodnutý, že tam půjdu. Pak volal trenér Jílek, že mě vezme do přípravy, což jsem ani nečekal. Naskočil jsem a na konci přípravy mi řekl, že si mě chce nechat, tak jsem zůstal.
Stály o vás i Vítkovice. Nechtěl jste zůstat, když se vám tam tak dařilo?
Sice jsem tam chytl druhý dech, ale když se mi daří a chtějí mě v Olomouci, chtěl bych si ligu zahrát. Nemám žádné osobní cíle, jako si dávají jiní. Chci se bavit, snažit se co nejvíc pracovat a uvidím, kam se dostanu nebo co odvedu na hřišti. Jdu do toho s čistou hlavou. Kluci (z Vítkovic) mi samozřejmě píšou pořád, nedaří se jim, teď dostali pětku na Žižkově. Tak doufám, že nebudou hrát zase o záchranu jak my se šesti body.
Pocházíte od Třebíče, jaké máte ohlasy na to, že jste se protlačil do ligy?
Jsem z vesnice Vladislav. Většina lidí je nadšených, i když to nedají moc znát, protože úspěch se zas tak moc neodpouští. Ale jeden z mých strejdů, když přijedu domů, se ptá, proč jsme neporazili Plzeň. Vůbec to nebere, že hraju nejvyšší soutěž, a sám chytal nejvíc okresní přebor, tak se i pobavím. Jinak mám dědu, ohromného nadšence, který na mě ale už nejezdí jako dřív. Hraju trochu i za něj, aby na mě byl pyšný. Všechno sleduje a denně s ním volám, rodinu mám v tomhle fantastickou.
Kolik má let?
Něco přes sedmdesát. On by i jezdil, ale táta s ním jezdit nechce, protože pracuje na baráku a dívá se až ze záznamu. Rodinu mám príma.
Teď už možná bude mít důvod zase jezdit, když dáváte góly.
Jsem s ním domluvený, že ho tady ani moc nechci. Nejvíc jsou za mě nervózní máma s babičkou, které mi vždycky volají, že se ani nemohly dívat a pořád chodí na záchod. Říkám jim, proč stresujete, když hraju já a vy na to nemáte žádný vliv. Prostě ženský, nedá se jim to logicky vysvětlit. Tak je v tom nechávám.
Co se bude dít ve Vladislavi teď?
To nevím. Moc u sebe nenosím telefon. Asi nebudu ani volat domů, půjdu hned na jedno pivo. Co se tam děje, se asi dozvím až později. Nechám je trochu v nejistotě, co se mnou je. (smích)
