Co pro vás návrat znamená?
Domov je jen jeden a já teď bojuju za Teplice. Všechny lidi kolem fotbalu znám, přišel jsem pomoct. Nebude to lehké, ostatní posilují. Ale fotbal se hraje srdcem a já doufám, že Teplice vrátíme tam, kam patří.
Jakub MarešFotbalový útočník, 32 let, odchovanec Teplic. Vicemistr světa do 20 let nasbíral v české lize 233 startů, dal 34 gólů a zapsal si 24 asistencí. Hrál za Teplice, za které debutoval v dubnu 2005, pražskou Spartu, Mladou Boleslav, Duklu či Slovácko. V zahraničí za slovenský Ružomberok a Slovan Bratislava, naposledy za polské Zaglebie Lubin. Vyhrál domácí pohár s Teplicemi a Slovanem Bratislava. Na Stínadla se vrátil teď, podepsal tříletou smlouvu. S manželkou vychovávají synka Jakuba, kterému je rok a půl. |
Když v závěru ligy ostudně propadly 0:8 s Mladou Boleslaví, byl jste už domluvený na přestupu?
Ještě ne. Vachy (sportovní ředitel Štěpán Vachoušek) mi volal už dřív, ale já měl ještě smlouvu v polském Lubinu. Chtěl jsem ji dodržet. A po téhle porážce se ozval znova, dali jsme si schůzku, probrali jsme pár věcí k fotbalu. Taky jsem k tomu něco měl. Vyrůstal jsem tady a vím, co se v Teplicích kolem fotbalu děje. Chtěl jsem s ním o tom mluvit. Došli jsme k závěru, že máme společné cíle. Na Štěpánovi bylo hrozně vidět, že chce klub někam posunout. To byla jedna z věcí, která mě přiměla to podepsat.
Rekordní domácí výbuch vás od návratu neodradil?
Bylo to hrozně nepříjemné. Otec i celá rodina chodí pravidelně na zápasy a táta mi volal, že je 15. minuta a už 0:3. Zapnul jsem si televizi a díval se. Prohrát se může, ale jde o to, jakým způsobem. Snad se to zlepší. Není to otázka 14 dnů nebo tří měsíců, ale dlouhodobá. I proto jsem podepsal na tři roky.
Je vám 32, hrála tedy délka smlouvu taky roli v rozhodování?
Měl jsem i jiné nabídky z české a polské ligy, kde se mi líbilo. Ale mám rodinu, malého prcka, musím brát ohledy i na ně. Podepsat někde v Polsku na rok se mi už moc nechtělo. Teplice mi daly jistotu. A rozhodl pro ně taky fakt, že nemusím týmu pomoct rychle za půl roku, protože to je strašně těžký. Nejde lusknout prstem a ono se to hned obrátí.
Plánujete, že už v Teplicích uzavřete svoji kariéru?
Nikde není psáno, že se smlouva musí dodržet, anebo naopak že se prodlouží. Hrál jsem s Horváthem, Gedeonem, kteří kopali do sedmatřiceti osmatřiceti. V lize vidíte Zavadila, ještě hraje a je mu 41. Člověk nikdy neví. Důležité je zdraví a chuť. Někdo mi říká, že jsem starý. Ano, pociťuju to na tréninku třeba při běhání, musím regenerovat daleko jinak, ale pořád mám chuť do fotbalu a tu chci teď přenést do Teplic.
Sedí vám role vůdce?
S tím jsem šel už do Dukly, do Ružomberoku, do Slovanu Bratislava. Nejsem extra fotbalista, hraju fotbal srdcem, baví mě. Zkusím usměrnit hráče, aby tady fungovaly určité principy, aby byl nastavený řád, aby si každý nedělal, co chce. Když budeme poctiví, můžeme prohrát se vztyčenou hlavou. Ale když na sebe budeme naštvaně koukat, že jsme to odchodili, bude to špatně.
Přípravné zápasyprvoligových týmů |
Je jiné vůdcovat doma?
Určitě, bude na mě větší tlak. Budu odevzdávat maximum a doufám, že se ostatní přidají. A že mi kluci pomůžou, protože sám nic nezvládnu.
Jde i o slovo v kabině. A tam jste nikdy plachý nebyl, že?
Naopak. S Vachym a Pavlem Verbířem (legenda Teplic a vedoucí mužstva) jsme se bavili, že když jsem byl mladý, bylo těžké mě usměrnit. Protože tady dřív fungovaly principy staří–mladí, v klubu byl řád. A já jim do toho kecal. Říkali mi: Až budeš starej, pochopíš to. Teď starej jsem a pochopil jsem. Budu vůdce v kabině, ale když budu hrát tužku, bude to na nic. Musím jít příkladem v přístupu, pak se na mě nabalí ostatní. Vůdcovství si vydobyju na hřišti.
Doslechl jste se, jestli v kabině ta hierarchie nefungovala?
Nepřísluší mi hodnotit, co bylo před mým příchodem. Ale v Teplicích mám kamarády, rodinu, informace se ke mně dostanou. V kabině jsem týden a zatím žádný problém nebyl. Když se objeví, určitě se ozvu. Jsem typ, který chce, aby klub fungoval, jak má. Jako prvoligový. Od managementu po tým, abychom byli profesionální. A my hráči abychom neřešili věci okolo a mohli se soustředit jen na fotbal. Čistá hlava dělá hrozně moc.
Jaký se po osmi letech vracíte?
Mám o tři sta ligových startů víc, o pár gólů víc, o pár šedin taky. Mám dítě, rodinu. To vás v životě trošku usměrní. Na hřišti jsem vesměs stejný. Některé věci jsem omezil, protože jsem s rozhodčími měl vždycky problém, moje gestikulace k nim není ideální. Už jsem se musel naučit někde ubrat, i když pořád mám v sobě, že chci vyhrát i blbé Kinder vajíčko na tréninku. S tím mám trošku problémy. Chci vyhrát všechno, co se dá, i Člověče, nezlob se! Vracím se starší, zkušenější, ale pořád hladový a pořád takový blázen jako dřív.
Letní přestupyzměny v prvoligových týmech |
Pořád tedy vzhlížíte k Zlatanu Ibrahimovičovi, který je podobný?Obdivuju ho. Miluju hráče s emocemi, nemám rád ty, kteří je neprojeví a je jim všechno jedno. Proto vzhlížím ke Zlatanovi. Ukazuje, že chce vyhrát. I já jsem takhle vychovaný. Ale nemůže být na hřišti jedenáct raplů, musíte mít i flegmatiky, dobře to nakombinovat.
A Ibrahimovičovy střelecké manévry vás také inspirují?
On je individualista, jeho góly popírají logiku. Když vidím, kam dá nohu… já bych ji tam dal jednou a skončil bych s fotbalem. Neuvěřitelné. Ale každý jsme jiný. Pippo Inzaghi byl pětkrát v ofsajdu, pošesté utekl a dal gól. Messi se s tím narodil, Ronaldo to má vydřené.
Čekal jste se stříbrnou medailí z mistrovství světa U20 od kariéry víc? Anebo jste spokojený?
Tohle je těžké téma. Po šampionátu 2007 jsem se viděl daleko jinde, měl jsem nabídky z bundesligy. Ale jste zboží klubu. Pamatuji si, že s Frantou Hrdličkou (tehdejší ředitel klubu) jsme byli domluvení, že pustí jednoho hráče. Buď mě, anebo Martina Fenina. Na Féňu přišla vyšší nabídka. Musel jsem se s tím smířit. Když jsem šel do Ružomberoku, říkal jsem si, že už asi nic ve fotbale nedokážu. A najednou se to otočilo, dobrý tým, dobrý trenér, začal jsem střílet góly. Vedl nás Norbert Hrnčár, co byl teď v Karviné. Sedli jsme si. Mám rád kouče, kteří mají respekt, trénují na sto procent a jsou takoví raplové jako já. Evropská liga se Slovanem a hattrick, pak Polsko, všechno to jelo. Mohl jsem dosáhnout víc, ale taky nemusel. Cíl a sen byl hrát za Teplice, to jsem si splnil. Ostatní je navíc.
A zatímco vy se stále fotbalem živíte, Feninovu profesionální kariéru zruinovali vnitřní démoni.
Každý má osud ve svých rukou. Já jdu svojí cestou, do zahraničí jsem se vydal později. Dneska kluci chtějí už po 20 zápasech v lize pryč. Ale není to tak lehké, zažil jsem to vlastní kůži. Berou vás jinak než v české kabině. Venku na vás každý kašle; jsi dobrý a hraješ, nejsi a sedíš.
Kdo vás chtěl z bundesligy?
Leverkusen a Mönchengladbach. Ale Franta Hrdlička byl neoblomný. Někteří lidi pak nadávali, že jsem šel do Sparty, ale já ji měl potřetí na stole a už taky nemusela tahle nabídka nikdy přijít. Cítil jsem, že se mám posunout dál.
Jenže jste za ni odehrál jen 12 zápasů na podzim 2011.
Chtěl jsem do Sparty na přestup, na poslední chvíli cukli, že to uděláme na hostování. Pamatuju si, jak si mě v Teplicích zavolal trenér Petr Rada, šli jsme na kafe a podívá: Jsem starší, zkušenější, říkám ti, neber to, když jde jen o hostování. Ale já měl už hlavu nastavenou, že půjdu na Letnou. Přestupy trvají dlouho, omílají to noviny, manažeři do toho, takže jsem to vzal. Dneska už bych to neudělal, byla to chyba. Je nesmysl jít do lepšího klubu na hostování, pak máte horší pozici než kmenoví hráči. Umím své chyby najít a pojmenovat, člověk se z nich musí poučit. Odehrál jsem za Spartu 12 utkání v lize, dal jsem v ní dva góly, další dva v poháru, a stejně to bylo málo. Dneska po čtyřech gólech chodí hráči do Sparty jako posily, paradox. Je jiná doba.
Zmínil jste trenéry – raply. Je takový teplický Stanislav Hejkal?
Moc se s ním ještě neznám. Líbí se mi, že mluví na rovinu, že říká věci, jak jsou. Není to žádný diplomat, na druhou stranu no a? Vidíte Mourinha, vidíte Kloppa, taky si neberou servítky. Mají pravidla, tréninky se jezdí, a když to hráč plní, nemá problém. Doufám, že si sedneme. Vztah trenér–hráč je důležitý, kor u mě, když mám držet kabinu. Jakmile nebudeme vycházet, bude to špatně. Musíme si vzájemně pomoct. Věřím, že to půjde. Teplice jsou můj klub a doufám, že všechno, co jsme si řekli s Vachym a panem Šedlbauerem (šéf představenstva), se splní. Teplice bývaly mezi pěti šesti nejlepšími v lize, zázemí měly na vysoké úrovni. Byla by škoda, aby se to ztrácelo.
Jak funguje fotbal v Polsku?
Připadá mi, že Češi na Polsko nekoukají moc dobře. Trenér Hejkal moc polské hráče nemusí, ale ono jich tady moc není, protože mají specifický styl. Jsou to spíš velký hovada, chodí každý trénink do posilovny. Ale liga funguje skvěle, stadiony nádherné, je toho plná televize. Na Polsko nemůžu říct ani Ň. Škola do života. Když se dařilo, super, změnilo se vedení, přišel nový trenér, přestal jsem hrát a už to nebylo tak růžové. Je rozdíl být ve svém baráku s rodinou anebo sám 600 kiláků od domova a nikdo vám nepomůže. V mezinárodní kabině jede každý na sebe. U nás a na Slovensku šatna drží spolu, chodí na večeře, rodiny se znají. Venku ne. Ale líbilo se mi tam.
A co fanoušci?
Fantazie. Na finále poháru přišlo 45 tisíc. V posledním kole jsme nastoupili na Legii Varšava, které šlo o titul, bylo 31 tisíc lidí. A nestalo se, že i když šlo o hodně, že by vás rozhodčí nějakým způsobem...
Zařízl? Nedořekl jste to.
Já to slovo nechtěl říct, ale když vidíte, co se děje tady… Hraje se baráž a na nejdůležitější zápasy není VAR (video) a děje se, co se děje. To jediné mě odrazovalo. Nechtělo se mi do toho, abych dřel a bojoval za Teplice, a pak vás někde někdo… Ale nedá se nic dělat, tak je to asi tady nastavené. V Polsku se tohle neděje.
