„Hoši, děkujem, hoši, děkujem!“ křičelo dál náměstí a někteří fanoušci začali do davu stříkat šampaňské. „Mistři, mistři,“ řvali dojatí příznivci a donekonečna se objímali. Na vyvýšeném stupínku u lampy seděla dívka s modrobílou šálou kolem ramen a hlasitě vzlykala. „Dokázali jsme to, dokázali! Slovááán!“ znělo kolem ní.
„Je to nádhera. Nemohu tomu uvěřit. Jsem nejšťastnější muž na světě. Nejšťastnější,“ volal nadšený Jiří Kristián z Liberce. „Vyhráli jsme a to je boží. Skvělé, paráda, Slovan, Slovan!“ Jeho kamarádi se točili v divokém kole, skákali a společně s davem skandovali: A libe, a libe, a Li-be-rec!
Všude se válely kelímky od piva, další plné rychle mizely v davu. Fanoušci bez únavy skandovali, křičeli a tančili. A troubili. Zvuk píšťalek a trumpet začal slábnout až dlouho poté, co byli liberečtí fotbalisté v Praze dekorováni medailemi pro ligové vítěze.
Okolí centra bylo o poznání klidnější, nadšení z titulu ale bylo i tady znát na každém kroku. Už jen z projíždějících a troubících aut. „Mistři, mistři,“ vykláněl se z okýnka staršího peugeotu bubnující fanda. „Liberec je mistrem. Slovan!“
V ulicích se zastavovali lidé a hovořili o jediném, televizním zápase Liberce na stadionu Bohemians v Praze.
Plno začínaly mít velice brzo hospody. „Já sem letěl hned po utkání. Dnes slavím až do rána. Tohle přeci nikdo nečekal. Mistři. My jsme normálně mistři! To není možné,“ jásal v restauraci Kůlna přešťastný František Jasanský z Liberce.
Na náměstí mezitím začala hrát hudba. Fanoušci čekali na příjezd hráčů. Hlasité volání "Slovan!" se ozývalo až do večera. Dohlížející policisté potvrdili, že k výtržnostem nedošlo.
 Liberecké náměstí žilo fotbalem, titul je doma |
