V Teplicích se v sobotu otevírala lázeňská sezona, ale zároveň se uzavíraly tři báječné fotbalové kariéry. Při Rozlučce legend víc než tři tisícovky fanoušků na Stínadlech aplaudovaly domácím ikonám Ljevakovičovi a Rezkovi, kteří dali sbohem profesionální dráze, i reprezentačnímu masérovi Poustkovi, jenž ukončil svoji klubovou éru.
„Úžasná akce. Sešla se parta, ve které jsem před dvaceti lety začínal. Což je neuvěřitelné číslo, když si to uvědomím. Ono jde o Rozlučku legend, ale já se jako legenda necítím. Bral jsem to tak, že je to rozlučka pro všechny kluky, kteří tady odvedli roky skvělé práce a skvělého fotbalu,“ povídal čtyřicetiletý Rezek, dvojnásobný mistr se Spartou a šampion s Plzní.
Rozlučka teplických legend Admira Ljevakoviče (u míče), Jana Rezka a maséra Eduarda Poustky.
„Perfektní! Super lidi, super parta, přišlo hodně lidí. Všechna očekávání se splnila, není důvod být smutný. Nějaké emoce mi do srdce vlezly, ale život jde dál,“ vykládal sedmatřicetiletý Bosňan Ljevakovič, jenž na Stínadlech strávil 15 sezon. Spolu s Rezkem ještě kope v třetiligové rezervě Teplic a oba se zapojují v klubu i trenérsky. Před výkopem dostali kytice a zarámované karikatury.
Exhibice žlutého Ljeva týmu s modrým Réza týmem skončila remízou 8:8 a svedla proti sobě dva úspěšné teplické trenéry Petra Radu a Františka Straku.
„Hlavně se nezraňte, je to exhibice. Ale kdyby přitvrdili, přitvrďte taky!“ burcoval bouřlivák Rada žluté a před nástupem na hřiště houkl s úsměvem na rozhodčí: „Dneska se mě bát nemusíte!“
Admir Ljevakovič se synem.
I Straka se projevil jako hecíř. „Koukejte je zmáčknout, když ne, vletím tam já,“ dirigoval svůj tým. „Bohužel tatarák není,“ řehtal se a rozhlédl se po stadionu: „Tady jsem začínal kariéru, na kluky nedám dopustit. Kdyby tohle nebylo, třeba by nebyl ani Franta Straka v Čechách.“
Ze soupisek dýchala teplická historie, po hřišti kmitali třeba Verbíř s Diveckým jako před lety, šprýmař Horváth, kanonýři Zelenka a Mahmutovič, technik Doležal. Hlavní aktér Rezek se sešel poprvé mezi dospělými v jednom dresu se staršími bratry Davidem a Karlem, kteří jsou hřmotnější než ligový matador. „Asi dostávali víc sunaru, když byli malí,“ křenil se nejmladší ze sourozenců.
Rozlučka teplických legend Admira Ljevakoviče, Jana Rezka a maséra Eduarda Poustky.
O přestávce klub navždy vyřadil dres číslo 9, které nosil legendární útočník sklářů Pavel Verbíř. A symbolicky po něm pojmenoval sektor devět. Po pauze už měl jen trikot se jmenovkou, číslo z něj zmizelo. „Utajili to, netušil jsem nic. Tohle gesto klubu je potěšující, překvapivé, příjemné, hezké. Ještě před slušnou návštěvou. Nádherný zážitek,“ dojalo Verbíře, který v klubu pracuje coby vedoucí ligového mužstva. „Dnes je to přes 11 let, kdy jsem se s kariérou loučil já. Na den přesně!“
Poustka bavil publikum, když ošetřoval na oko zraněné hráče. Svíjejícímu se Marešovi nasadil na hlavu skotskou čepici s bambulí a zrzavými vlasy. A když chtěl uzdravit Horvátha, bývalý špílmachr a komediant mu sebral chladící sprej a zahodil ho, zato plechovku piva si od maséra vzal. A dal napít i ostatním.
Rozlučka teplických legend Admira Ljevakoviče, Jana Rezka a maséra Eduarda Poustky (vlevo). Dobře se bavil i Pavel Horváth (v modrém).
Po přestávce na hřiště po bok Ljevakoviče nakráčeli i jeho synkové Mak a Din, taky s číslem 5, oba se zapsali mezi střelce a mladší i tátovi na gól nahrál. Unikátní rodinný hattrick. „Mladšímu je sedm, staršímu jedenáct. Fotbalem žijí, pro mě i děti to byl neskutečný zážitek,“ zářil Ljevakovič, který si nechal dát i žlutou kartu. V nich je ligovým rekordmanem. „Při gólu tlačili na brankáře Slavíka a rozhodčí to nepískl. Takže přišla moje klasika: mával jsem na něj, abych žlutou vyvolal. A vyšlo to.“
Chceme Spartě a Slavii rozehrát další kluky, plánuje teplický šéf Řepka |
Na lavičkách seděli i herec Marek Taclík, rodák z nedalekého Chlumce a skalní fanoušek, nebo členové teplické kapely Kabát Ota Váňa, Tomáš Kruhlich a Radek Hurčík; ti do hry nezasáhli, Taclík kvůli bolavému kolenu až v závěru, kdy se na trávník nahrnuli všichni aktéři rozlučky. Modří pak udělali nevídaný obranný manévr, chytili se za ruce a před vápnem se spojili v dlouhý, nepropustný řetěz.
Když zápas skončil, klub se rozloučil rovněž s útočníkem Jakubem Marešem. Hrdinovi záchranářské baráže neprodloužil smlouvu. „Dolehlo to na mě, už když jsem přišel mezi kluky. Jdete do vipky, paní vám natočí pivo a děkuje vám, že jsme to udrželi. Není to lehké, ale to je život,“ líčil Mareš.
Ljeva tým - Réza tým 8:8 (3:2)Branky: Mahmutovič 2, Mareš, vlastní, M. Ljevakovič, A. Ljevakovič, D. Ljevakovič, Stožický - Zelenka 4, J. Rezek 2, Rilke, Divecký. Sestavy: Réza tým: Grigar - D. Rezek, Rampáček, Frťala, K. Rezek, Lengyel, Tesařík, Zelenka, Verbíř, Horváth, Divecký, Doležal, J. Rezek, Hunal, Váňa, Dragoun, Krulich, Rilke, Taclík. |
Masér Poustka si vzal do ruky mikrofon a dirigoval vítězný pokřik. Spustil svoje „cigi caga“ a zazpíval Vysoký jalovec, všichni se k němu přidali. „Rým před pokřikem jsem si připravil předem, ale neřekl jsem ho úplně, jak jsem chtěl. Emoce se mnou cloumaly. A přímo na stadionu jsem to nikdy nedělal,“ přiznal bývalý sparťan. „Rozlučka byla příjemná, každému bych to přál. Je milé, když na vás lidi volají a plácají vás.“
Nakonec všechny tři legendy létaly vzduchem. Nejdřív hráči čapli a vyhazovali Rezka, pak Ljevakoviče, a když si kotel, který dotvářel atmosféru dýmovnicemi a světlicemi, vyžádal i Poustku, dohnali taky jeho. „Nebál jsem se tak o sebe jako o kluky, házet do výšky 110 kilo není žádná legrace,“ chechtal se Poustka.
Tři teplické hvězdy se v té chvíli symbolicky dotýkaly hvězd.
