"Na Liberec budu vždycky rád vzpomínat. Za dobu svého působení jsem zažil tři mistrovské tituly, na to se nezapomíná."
Proč v klubu končíte? Měl jste jiné názory než nové vedení?
Já bych to nerad blíž komentoval. Bylo mi prostě oznámeno, že klub chce řešit věci kolem mladého fotbalu podle svých představ. Je fakt, že základy akademie mládeže jsou vybudované, jsou tam noví, perspektivní trenéři a možná i z hlediska té perspektivy jsem do toho nezapadal.
Co budete dělat?
Hledím do budoucnosti. Chtěl bych znovu pracovat s mladými kluky, mám dvě nabídky na trénování juniorek z klubů, které si nemohou dovolit drahé přestupy nebo platit přestárlé hráče. Navíc mě oslovili i z jednoho zajímavého mládežnického projektu, který se chystá na Liberecku.
Vzpomenete si, kdy jste do Liberce přišel poprvé?
To bylo v roce 1982. Tehdy jsem přišel jako hráč a zažil jsem tu éru Pavla Jirouše, Jirky Štola nebo Zdeňka Schovánka, to byli spoluhráči, se kterými jsem hrál nejdéle.
A kdy jste začal trénovat?
O deset let později. Tehdy jsem se vracel z působení v Německu a domluvil se s Vlastou Petrželou, který v té době chtěl asistenta k prvnímu mužstvu i trenéra k dorostu. On byl prvním impulzem, abych ve Slovanu pracoval. Po roce jsme došli k závěru, že je potřeba založit B-mužstvo, takže jsem ho dal dohromady a hráli jsme divizi. A když bylo potřeba, přebíral jsem i vedení prvního mužstva v lize. Mám tuším 56 ligových zápasů jako hlavní trenér.
Jak jste se k trénování áčka dostal?
Například tak, že vyhodili trenéry Škorpila, Kozla a Nečase a řekli: „Pepo je to na tobě.“ Po mně pak vždycky přišel trenér věhlasnějšího jména. U A-týmu jsem v různých funkcích působil do příchodu trenéra Rady. V té době jsem se dohodl s vedením, že pomůžu založit akademii mládeže. Mým úkolem bylo dělat skauting, přivést do Liberce hráče z celé oblasti do všech věkových kategorií a po všech stránkách se o ně starat. Posílil se hlavně první dorost, s nímž jsme okamžitě postoupili do extraligy, což je předpoklad pro výchovu dobrých hráčů. Poté jsem dělal skauta i pro A-mužstvo.
Přivedl jste do Liberce nějakého známého hráče?
Třeba Michala Breznaníka, který tehdy hrál za béčko Slovanu Bratislava, kam ho vyhodili, a užíval si života. Byl to levý obránce, ale já jsem z něj udělal v Liberci levého záložníka, protože jsem viděl jeho ofenzivní předpoklady. A Breznaník svůj potenciál potvrdil a v současné době hraje ve slovenské reprezentaci. Taky jsem z Mostu přivedl obránce Fleišmana. Bylo to celkem dobrodružné. Tři dny jsem ho tajně ukrýval v hotelu Valdštejn, než jsme podepsali přestup, protože jsem věděl o zájmu jiných klubů. Pak jsem ho zabudoval na pozici levého obránce, kde hraje dodnes.
Zažil jste s Libercem tři tituly. Na který máte nejsilnější vzpomínky?
Já musím říct, že velký zážitek byl už samotný postup do první ligy, to byla pro Liberec historická událost. Tehdejší kouč Vlasta Petržela mi dal do trenérské činnosti hodně. A první titul, to byla obrovská bomba.
Tehdy tým vedli trenéři Škorpil s Csaplárem. O tom, jak měli rozdělené role, se hodně mluvilo. Jak jste to viděl zblízka vy?
O tom by měli mluvit především oni sami. Já to ale cítil tak, že Škorpil je uvážlivý člověk, který pochopil úlohu Csaplára, který tehdy přišel v rozehrané sezoně. Nebyl dotčený, že vedle sebe má najednou trenéra, který vnesl do hry nové prvky, co se týče agresivity, napadání a zónové obrany. Kouč Csaplár dal týmu nový náboj, hráčům se to líbilo a Škorpil byl ten, kdo to celé řídil a mírnil stresové nálady v týmu. Vhodně se doplňovali, a ta spolupráce nakonec přinesla titul. Na tohle téma se mi vybavuje jedna historka.
Povídejte, prosím.
Traduje se, že do kabiny tenkrát přišel manažer Jinoch a řekl, že by si přál evropské poháry. Škorpil ho přerušil a řekl s humorem sobě vlastním: "Já s tím nesouhlasím. Snažil bych se využít situace, že Sparta angažovala trenéra Hřebíka, a pokusil bych se hrát o titul.“ Všichni se tomu v kabině ohromně smáli a ono to tak nakonec dopadlo.
A pak přišel titul i jízda v Poháru UEFA, kde Liberec došel až do čtvrtfinále.
Postoupili jsme přes Vigo, které bylo tehdy špičkovým španělským týmem. U nich jsme prohráli 1:3, takže do Liberce přijeli namistrovaní a bez nejlepšího střelce Mostového. My jim dali na těžkém terénu 3:0. Potom se historie opakovala s Mallorkou a Lyonu jsme v azylu na Letné nasázeli čtyři góly.
Je to tak, že nový kouč Csaplár zvedl hráčům sebevědomí a přesvědčil je, že na velikány mají?
Určitě. Tehdy presink nebyl tak rozšířený a Csaplár ho přenesl do praxe. Hráči si ověřili, že tímhle způsobem dokáží přivést do problémů i přední evropské týmy. I tvůrce hry Koloušek tehdy běhal a napadal soupeře. Měli jsme i typologicky bezvadně poskládaný tým. Štajner v největším rozkvětu, koncový hráč Nezmar, tvořivý Koloušek, měli jsme i tahové lajny. Praktikovali jsme křídelní hru s centry za obranu, jednoduchou, ale účinnou.
Použil jste podobné prvky i při vlastní trenérské praxi?
Když jsem byl hlavní trenér a chtěl jsem po hráčích, aby hráli agresivně, občas jsem jim pouštěl záznamy z těch dob. Podívejte se na dnešní Barcelonu, jaký hraje krásný fotbal, jenže ona je silná i v tom, že po ztrátě míče do několika vteřin napadne soupeře a získá balon zpět. Troufnu si říct, že v době prvního mistrovského titulu už ve hře Liberce tyto prvky také byly.
Dělal jste asistenta významným trenérům: Petržela, Škorpil, Lavička. Od kterého jste si vzal nejvíc?
To se takhle nedá říct, od každého něco. Ale Víťa Lavička, to byla kapitola sama pro sebe. Takovou spolupráci jsem nezažil. Řekl mi třeba: „Jeď do Ostravy sledovat soupeře.“ Já sedl do auta, vyrazil na cestu a začalo pršet. Věděl jsem, že do hodiny dvou Víťa Lavička zavolá. A taky že ano. Povídá mi: Jak se ti jede? To je super, že cestuješ takovou dálku i v tomhle počasí. Děláš to pro klub i pro sebe.“ Takhle on spolupracoval s každým člověkem v klubu. Každému dal pocítit, jak je pro konečný výsledek důležitý.
