"Zkušenější hráči, jako třeba Obajdin, to neudělají. Spočítají si, že je to zbytečné. Já ale potřebuji hráče typu Hartiga. On sice souboj třeba nevyhraje, ale vytvoří lepší situaci pro spoluhráče." Tahle zaťatost se trenérovi líbí.
Chce mít podobného "mlátiče" v útoku. Hartigovi pořád zdůrazňuje, ať se nemění. Kdo pronikne do velkoklubu, nasákne jeho úspěchy, začíná být náchylný k pohodlnější hře. Tvrdou práci nahrazují hráči přehnaným sebevědomím, představou, "že na to mají", tak proč by se měli řezat o každý míč.
"Já se nezměním, jiný fotbal než svůj jsem nikdy neuměl," přesvědčuje čtyřiadvacetiletý Hartig. Ví o mnoha slabinách. Nezvládá rychlé narážečky, neuvažuje na hřišti tak pohotově jako jiní vyspělí fotbalisté. Přesto se Spartě zatím vyplácí.
Přišel na hostování z Bohemians, má za sebou dva zápasy a dva góly. V premiéře proti Olomouci byl nejlepší z mužstva a v sobotu proti Žižkovu hrál rovněž dobře. Ale čert vzal statistiku, o tu Hřebíkovi v prvním plánu nejde. Toužil příkladem jednoho hráče vybudit bojovnost ostatních, celé mužstvo zburcovat.
Použil k tomu kluka s potetovaným tělem a pověstí o skinheadské minulosti. Sám Hartig se k ní nerad hlásí: "To je blbost, pár skinheadů znám, ale určitě jsem s nimi netáhl. Dohola se stříhám od dvanácti let, protože se mi to líbí."
Hartig, vyučený zámečník, ještě loni na jaře jezdil po montážích a svařoval ocelové konstrukce. Večery trávil doma ve vesničce Býchory na Kolínsku a hltal fotbal v televizi. Nejvíc Angličany a milovaný Leeds. Zahleděl se do jeho agresivního stylu a drzosti, jakou v sobě nosí Bowyer, Viduka a další opory.
V Býchorech, šedesát kilometrů od Prahy, bydlí dál. Teď se však celá vesnice bude v televizi dívat právě na Hartiga. "Nechci se změnit a někoho tím zklamat. Snad ten velký skok v životě zvládnu," přeje si.
